Komora veterinárních lékařů České republiky

Postgraduál, když zažité pravdy přestávají platit

Postgraduál, když zažité pravdy přestávají platit

Komentář ke starému evergreenu

Poslední dobou se opět hojně diskutuje o potřebě koncepce postgraduálního vzdělávání, dokonce se objevují smělé až odvážné nápady jak dál v této oblasti. Bohužel nepatřím mezi ty, kteří mají ve věci jasno jako pan kolega Šimon Vaculín, nebo aspoň jako kolega Grym. Já jsem rozpolcen: na straně jedné dávám v mnohém za pravdu zastáncům pevného řádu ve vzdělávání, na straně druhé chápu odpor proti takovému systému. Rozhodně si nemyslím, že odpůrci takové koncepce jsou kolegové méně schopní, líní se učit, či jinak méněcenní. Kolega Grym ve svém jinak velmi zajímavém a v ledasčem podnětném návrhu kontinuálního vzdělávání vychází z představy jakéhosi kontinuálního periodického “opáčka”. V souladu s názory předsedy vzdělávací komise kolegy Hoška tvrdí, že pregraduální i postgraduální vzdělávání je úkolem univerzit.

Ale co si pod tím představit? Zažitý systém vyučování: já ti to sdělím a pak tě z toho vyzkouším? Nemyslím si, že to tak jednoznačně je. Nemyslím si, že je to tak zcela u pregraduálního vzdělávání, a o to méně u vzdělávání postgraduálního. Moderní, inspirativní a tvořivé vzdělávání je totiž vždy dvojsměrné. Musí obohacovat obě strany: vzdělávanou i vzdělávající. Zamyslíme-li se nad tím, opravdu to tak v praxi funguje. Použiji-li vlastní příklad, mladé kolegyně a mladí kolegové, čerství absolventi přinášejí do naší “zajeté” praxe spoustu nových impulsů a naopak si z praxe berou korekce svých představ. Tento naprosto běžný a nenásilný model by měl být i základním prvkem pregraduální výuky klinických předmětů v terminálním stadiu studia. K tomu by nejlépe přispěla i standardní možnost nebo povinnost absolvovat minimálně jeden semestr studia na nějaké partnerské škole. Toto je již standardem některých vysokých učení, pro nás bohužel oborově velmi vzdálených ( např. teologie).

Souhlasím s kolegou Grymem, že kontrolovat a garantovat odbornou úroveň na základě docházky na nějaké semináře či workshopy nemá valný smysl. Nemyslím si však, že obecnou úroveň pozvedne nějaké opáčko výuky z “naší” alma mater a následná atestační zkouška před komisí či dokonce písemné testy. Pro takto koncipovanou atestaci by byl asi nejlépe vybavený čerstvý absolvent, neboť si nedovedu představit, že by examinátoři zkoušeli něco jiného než to, co se zkouší u státnic. Možná proto, že jsem takovou atestační zkoušku absolvoval.

V této věci – když už s kolegou Grymem polemizuji – se mně zdá velmi netaktní až urážlivý jeho výrok “komu se to nelíbí, ať vrátí licenci a raději obchoduje s medikamenty”. Proč by měl vracet licenci někdo, kdo má jiný názor, jiné představy a možná jiné postupy než je oficiálně doporučováno? A pohrdavý pohled na kolegy, kteří pracují jako farmaceutičtí reprezentanti je projevem nepochopení jejich úlohy v systému a vlastní naduté pýchy. Veterinární lékařství, vykonávané jako svobodné povolání je přece nesmyslné svazovat do nějakých mantinelů jediného správného postupu. Každý známe z praxe, že k nějakému cíli vede více cest, a tu konkrétní vybíráme vždy podle daných okolností. Proto také systém vzdělávání “po promoci” není založen (nebo by aspoň neměl být) na předpokladu, že každý zapomíná, ale na faktu, že s vývojem poznání se zažité pravdy mění, často přestávají platit a začínají platit pravdy jiné. Tím rozhodně nepopírám občasnou potřebu osvěžení paměti, či nebezpečí rutinérství.

Nechci polemizovat s jednotlivými postuláty rámcové představy “kontinuální aktivní tvorby a kontroly odborné způsobilosti členů KVL ČR”, ale nemohu se ubránit dojmu, že se jedná o dokonale uzavřený systém, který by byl schopen “vykádrovat” odborníky bez jakéhokoliv ohledu na klientelu. Nemyslím, že je to dobře. Mě rozhodně netrápí kolega, který si po večerech ve své ošetřovničce očkuje pejsky. Dokonce si myslím, že je obecně prospěšné, aby zejména “státní” veterináři udržovali aktivní vztah k praxi. Nemusí pak lpět celou svoji existencí na dosažené židli a mohou občas krotit některé své kolegy, kteří takový korektiv nemají. Právě formalizace atestací u kolegů ve státní správě ukazuje, kam systém v praxi svádí. Např. pro místo ředitele inspektorátu je požadována II. atestace. Ale z čeho, to je zřejmě lhostejné.

Avšak zpět k výše zmíněné klientele. Snad nám nehrozí, že v rámci neustálého “zvyšování odbornosti” zapomeneme na fakt dominantního postavení klienta v našem konání. Položím provokativní otázku: Je možné, aby kolega, který se nevzdělává, neví a neumí, byl dlouhodobě úspěšný? Pokud odpověď zní “ano”, máme proti tomu bojovat? Není prostě jednodušší, méně subjektivní a pokornější nechat systém trhu? Vždyť dnes některé naše asociace organizují semináře za poměrně vysoké částky, účast na nich není nijak povinná ani bonifikována nějakými kredity, a přesto je plno. Proč to ti kolegové dělají? A proč to dělám já? Má-li medicína, jak píše kolega Grym, s dobrou zábavou málo společného a navíc je to řehole, jsme zřejmě mentální masochisté, kteří platí za nepohodlí, či dokonce utrpení. Anebo je to všechno jinak? Jak zpívá Jan Spálený: “Asi v tom bude nějakej háček!”

Ondřej Rychlík

Komora veterinárních lékařů České republiky