Komora veterinárních lékařů České republiky

Poziční dokument Komory veterinárních lékařů ČR

Poziční dokument Komory veterinárních lékařů ČR

Vývoj ve společnosti a veterinární lékařství

  1. V průběhu posledních let bylo možné zaznamenat množství významných změn týkajících se postavení veterinární profese v Evropě. Obrovský nárůst požadavků na veterinární péči v oblasti společenských zvířat, požadavky na racionalizaci veterinární péče v oblasti hospodářských zvířat a zároveň měnící se legislativní rámec ve vztahu k požadavkům na welfare zvířat i na záruky bezpečných potravin živočišného původu, pocházejícím od státu i od velkých odběratelů produktů živočišného původu.

  2. Rozšíření Evropské unie zdůraznilo rozdíly v chápání role veterinárního lékaře v jednotlivých členských státech i rozdíly v prosazování národních i evropských legislativních požadavků. Současně množství členských států Evropské Unie modernizuje svoji veterinární legislativu a u jiných se to očekává v blízké budoucnosti.

  3. Veterinární zákrok, který je v urči-té zemi striktně vyhrazen pro veterinárního lékaře, může být v jiné zemi delegován na laickou osobu. Je stále běžnější, že řada laických osob provádí veterinární zákroky bez jasně vymezeného minimálního vzdělání či praktického výcviku.

  4. Někdy je tento výkon jasně nelegální, jindy jsou některé aktivity legalizovány na úrovni národní legislativy. Nelegální výkon bývá zpravidla umožněn nepřítomností jasného označení, které veterinární úkony jsou exkluzivně vymezeny pro veterinárního lékaře a které mohou být vykonávány jinými osobami. Nelegální provozování veterinárních zákroků je často rovněž umožněno neochotou a neschopností kontrolních orgánů kontrolovat a prosazovat zákonná ustanovení.

  5. Společenská zvířata se stala běžně “členy rodiny“ a evropské veřejné mínění požaduje vysoký stupeň ochrany takřka všech druhů zvířat. Stejně tak ne-méně vysoký stupeň kvality a nezávadnosti potravin živočišného původu kontrolovaný nezávislou veterinární profesí chránící jak veřejné zdraví, tak zdraví zvířat.

  6. V řadě zemí nicméně existují zájmové či profesní skupiny, které přebírají výkon některých zákroků označovaných tradičně jako veterinární zákroky a přinejmenším v několika zemích postup vládních či legislativních složek umožňuje transfer veterinárních zákroků laickým osobám a podminovává důvěru veřejnosti a spotřebitelů v ochranu zvířat stejně jako v nezávadnost pro-duktů živočišného původu.

  7. Proto je naprosto nezbytná jasná definice veterinárních zákroků v legislativě a označení okolností, kdy některé veterinární zákroky mohou být delegovány na laické osoby – a na které laické osoby podle situací, které se v praxi vyskytují.

  8. Je rovněž nutné jasné vymezení veterinárních zákroků, které může provádět pouze veterinární lékař, a vymezení okolností a podmínek, za nichž mohou být tyto zákroky delegovány na jiné osoby. A to v závislosti na úrovni vzdělání, výcviku nebo zkušeností těchto osob.

  9. Tyto požadavky na odbornou způsobilost k poskytovaným či nabízeným zákrokům se však musí vztahovat i na veterinární lékaře. Ten musí předat nebo odkázat zákrok jinému veterinárnímu lékaři, případně specializovanému veterinárnímu lékaři, jestliže jeho vlastní způsobilost, vybavení či schopnosti k určitému zákroku nejsou odpovídající.

Co je zvláštního na veterinárním lékaři?

  1. Veterinární lékařství je regulovaná profese a veterinární lékař musí být v dané zemi registrován kompetentní autoritou. Přístup do profese je podmíněn dosaženou úrovní vysokoškolského vzdělání (diplom, doktorát, atd.) a právo k výkonu profese je – navíc – podmíněno registrací veterinárního lékaře kompetentní autoritou a výkonem profese podle profesního řádu; se sankcemi při vybočení z mantinelů určených požadavky tohoto profesního řádu.

  2. Legislativa EU jasně vymezuje požadavky na vzdělání veterinárního lékaře (směrnice 78/1026 a 2005/36), ale nezabývá se vůbec podrobnostmi výkonu veterinární profese či delegováním veterinárních zákroků na laické osoby. Z těchto směrnic vyplývá, že léčebné a chirurgické výkony na zvířatech jsou rezervovány pro veterinárního lékaře, ale formulace podrobností zůstává na legislativě individuálního členského státu EU.

  3. Všeobecně je přijímáno, že jediná veterinární profese má způsobilost a odbornost zaručující vysokou úroveň ochrany zdraví zvířat a jejich pohody, stejně jako ochrany veřejného zdraví. Definujeme-li takto monopol veterinární profese, musíme rovněž přijmout možnost delegování veterinárních zákroků, avšak za jasně definovaných podmínek.

  4. Takováto restrikce výkonu na osoby kvalifikované určitým způsobem – veterinární lékaře – přináší společenské záruky zvířatům samotným, jejich majitelům i spotřebitelům produktů živočišného původu.

Co je to zvíře?

  1. Jednou definicí by mohlo být “každý druh živočišné říše s výjimkou člověka“, ale nezdá se prakticky možné požadovat veškerou léčbu všech druhů zvířat pouze po veterinárním lékaři. Všeobecně tedy možno spíše definovat zvířata v potenciální péči veterinárního lékaře jako “všechna zvířata, která jsou běžně zdrojem potravin živočišného původu, jsou držena pro obchodní nebo sportovní účely, výstavy, demonstrace, zábavu nebo výuku či jako společenská zvířata“.

  2. Zvíře je z právního hlediska sou-časně věc a současně živé a cítící stvoření. Je používáno k práci nebo slouží k výrobě produktů živočišného původu; někdy člověk dokonce úmyslně mění jeho vzhled či schopnosti. Podle Amsterodamské smlouvy je zvíře cítící stvoře-ní. A to v péči a pod dohledem svého vlastníka, který s ním může jakkoliv nakládat, pokud neporuší požadavky legislativy welfare. Na zvířatech jsou tak někdy vykonávány zákroky, které nemají zdravotní indikaci, ale jejich důvody jsou technické, chovatelské nebo estetické.

Co jsou veterinární zákroky?

Bez výpočetní techniky se dnes ani veterinární lékař neobejde

 
  1. Jednotlivé členské státy EU definují veterinární zákroky vlastní legislativou. Jednodušší než specifikovat výčet jednotlivých veterinárních zákroků je definovat kritéria podle nichž je určitý zákrok nutno považovat za odborný veterinární zákrok.

    a) Veškeré fyzické nebo intelektuální výkony za účelem diagnózy, léčby nebo prevence onemocnění, zranění, bolesti nebo jiného defektu, nebo za účelem zjištění zdravotního/fyziologického stavu zvířete nebo skupiny zvířat

    b) Veškeré zákroky porušující fyzickou integritu zvířete

    c) Veškeré zákroky způsobující nebo potenciálně způsobující bolest

    d) Veškeré invazivní zákroky

  2. Definicí kritérií spíše než jednotlivých zákroků je umožněna větší flexibilita interpretace. Slovo “invazivní“ tak může znamenat penetraci (pomocí nástrojů nebo bez nich) jakékoliv anatomické dutiny zvířete. Stejně tak penetraci kůže nebo sliznice – čímž se injekční aplikace stává veterinárním zákrokem.

  3. Bez nejmenších pochyb vyšetřování zvířat a stanovení diagnózy, léčba či doporučení léčby, preskripce léčiv a chirurgické zákroky jsou silně provázány a jsou předmětem monopolu veterinárního lékaře. Diagnóza nemůže být vyslovena bez vyšetření zvířete (ať již fyzického vyšetření nebo odběru a vy-šetření vzorků) a léčba provedena nebo doporučena bez vyšetření a stanovení diagnózy. Totéž beze zbytku platí o preskripci veterinárních léčiv.

Kdo a jaké zákroky provádí

  1. Některé veterinární zákroky může – vzhledem ke svému vzdělání, výcviku, praxi či profesní zodpovědnosti – provádět pouze veterinární lékař nebo jiné osoby pod jeho přímým dohledem. Důvodem je ochrana zvířat, jejich zdravotního stavu i veřejného zdraví.

  2. Na druhé straně nelze přehlížet pragmatický přístup, že některé zákroky je za určitých okolností možno delegovat na další (laické) osoby. Obrovské rozdíly v přístupu mezi jednotlivými státy EU činí nemožným vyslovit v tomto smyslu jednoznačné doporučení. Například role veterinárních techniků je v některých zemích větší než v jiných; někde sami veterinární technici vystupují aktivněji a snaží se o redefinici svojí role při zvyšujícím se podílu činností na společenských zvířatech.

  3. Je zřejmé, že v praktickém životě jsou veterinární zákroky prováděny množstvím osob, a to ať již legálně, nebo nelegálně. Proto je důležité otevřené stanovení, která skupina lidí může vykonávat veterinární zákroky a za jakých okolností.

  4. Některé principy však musí zůstat zachovány.

    a) Běžná praxe musí odpovídat legislativě. Není přijatelné, aby některá skupina měla právo provádění veterinárních zákroků za jiných legislativních požadavků nebo bez nich (vzdělání, bezúhonnost).

    b) Vstup do praxe musí být podmíněn znalostmi a dovednostmi.

    c) Musí být vymezena odpovědnost konkrétního veterinárního lékaře za: zákroky prováděné pod jeho kontrolou a v jeho přítomnosti; zákroky prováděné na jeho pokyn v situacích, kdy může být přivolán na pomoc; veterinární zákroky bez jeho přímé přítomnosti; zákroky prováděné nezávisle na veterinárním lékaři.

    d) Právní zodpovědnost veterinárního lékaře musí být v těchto případech úměrná stupni praktické zodpovědnosti za veterinární zákrok.

  5. Jako osoby provádějící veterinární zákroky tedy mohou být uvedeni:

    • Veterinární lékaři – držitelé diplomu veterinárního lékaře se všeobecnými schopnostmi provádět veškeré veterinární zákroky. Tato schopnost je definována výběrem kandidátů pro vstup na vysoké veterinární školy, kvalitou výuky a praktického výcviku při studiu a postgraduálním vzděláváním v průběhu profesní kariéry. To je plně ošetřeno směrnicí 2005/36 o profesních kvalifikacích. Navíc je ve většině zemí veterinární profese regulována a individuální veterinární lékař musí postupovat podle profesního řádu svojí profesní asociace či kompetentní autority.

    • Majitelé, držitelé, ošetřovatelé hospodářských zvířat – značná část ošetřovatelů hospodářských zvířat nedisponuje kvalifikací nebo výcvikem k veterinárním zákrokům. Což je důvodem ke znepokojení, protože zemědělská prvovýroba je prvním krokem ve výrobě potravin živočišného původu. Ošetřovatel musí mít odpovídající zkušenosti vyplývající ze spolupráce s veterinárním lékařem k podávání léčiv a zároveň k ochraně kvality výrobků odcházejících z prvovýroby. Chovatel zároveň odpovídá za welfare zvířat, přičemž nutno připustit, že některé zákroky vykonávané v některých zemích chovateli či ošetřovateli splňují kritéria k tomu, aby byly považovány za veterinární zákroky. Běžně vykonávané každodenní ošetřovatelské úkony jako vodění, čištění, krmení nebo dojení zvířat však nedávají automaticky kvalifikaci pro rozšíření těchto aktivit o některé veterinární zákroky a jakmile zákrok splňuje někte-ré z kritérií vyjmenovaných výše, stává se odborným veterinárním zákrokem.

    • Majitelé či držitelé společenských zvířat – ačkoliv někteří z nich disponují základními dovednostmi provádět ně-které zákroky jako stříhání drápků, čištění zubů apod., je nezbytné, aby jejich veterinární lékař převzal zodpovědnost za pokročilejší techniky, jako podávání léčiv (např. včetně injekčního inzulínu) nebo výměnu obvazů či dlah. V některých zemích má majitel zvířat navíc podle welfare legislativy právo některých zákroků na “svém“ zvířeti – což jej samozřejmě nezbavuje zodpovědnosti ve vztahu k požadavkům welfare legislativy v dané zemi.

    • Obě tyto skupiny tak sdílejí zodpovědnost za welfare svých zvířat, bezpečnou aplikaci veterinárních léčiv a produkci nezávadných produktů živočišného původu. Tato zodpovědnost je však opět proporcionální ve vztahu k individuálnímu stupni znalostí a dovedností a sdílená s ošetřujícím veterinárním lékařem, případně delegujícím urči-té zákroky.

    • Veterinární technici – tyto OIE klasifikuje jako paraprofesionály, kteří pracují pod kontrolou nebo pod vedením veterinárního lékaře. Jejich odborná způsobilost i pravomoci se velmi liší podle jednotlivých zemí a opět podle OIE veterinární lékaři i veterinární technici musí být regulováni a registrováni kompetentní autoritou – což na druhé straně může znamenat ztrátu registrace či disciplinární opatření v případě neodpovídajícího výkonu povolání nebo neschopnosti. Pravděpodobně nejdůležitější v této oblasti je rovněž legální zodpovědnost veterinárního lékaře za zákroky prováděné techniky na jeho pokyn nebo pod jeho vedením.

    • Poskytovatelé alternativních léčebných metod – jejich kredibilita je velmi rozdílná podle jednotlivých zemí. Jejich aktivity jsou zpravidla vykonávány mimo rámec “veterinární“ profese, jak je vymezena výše. Proto je neméně důležité, aby jejich výkon zapadal rovněž do určitého rámce “profesního“ chování, které by garantovalo minimální požadavky na znalosti a dovednosti a rovněž vyloučilo možnost vykonávání aktivit, které by překračovaly zákonné vymezení odborných veterinárních zákroků. Například – jako naprosté minimum – stanovení diagnózy před alternativním léčebným zásahem musí být provedeno veterinárním lékařem.

  6. Alternativní medicína je zpravidla chápána jako široké spektrum terapeutických metod prováděných různě kvalifikovanými osobami. Množství těchto metod nelze akceptovat, pokud bereme jako měřítko racionální medicínské a chirurgické postupy. Jiné, jako osteopatické metody, chiropraxe, homeopatie, akupunktura a fyzioterapie, musí být prováděny veterinárním lékařem nebo na základě diagnózy a doporučení veterinárního lékaře.

  7. Závěrem je nutno podtrhnout přímý vztah mezi zdravím a welfare zvířat, bezpečností produktů živočišného původu a veřejným zdravím a veterinární lékař je spojovacím článkem mezi nimi.

  8. Kritéria, která jasně definují odborné veterinární zákroky, napomáhají vymezení předmětu veterinárního lékař-ství, vymezení rozsahu jeho aktivit a vymezení definice odborných veterinárních zákroků.

    Budova univerzity VFU

     
  9. Situace v některých evropských státech nicméně potenciálně znejišťuje nejen chovatele společenských zvířat, významné odběratele produktů živočišného původu, ať již organizované nebo neorganizované skupiny spotřebitelů.

  10. Veterinární profese nemůže zodpovědně obhajovat a zdůrazňovat monopolní postavení veterinárního lékaře pro ekonomické postavení, které tento reálný monopol přináší. Proto – za jasně vymezených okolností – lze podporovat delegování některých odborných zákroků, a to v zájmu zákazníků, spotřebitelů i veřejnosti, kteří všichni mají právo očekávat rozumný ekonomický rámec pro oblast svého zájmu, stejně jako respekt pravidel profesního chování a dodržování welfare i environmentálních zákonných požadavků. Je rovněž naprosto zřejmé, že delegování některých zákroků individuálním veterinárním lékařem za individuálních praktických podmínek vyžaduje chovatele, držitele nebo ošetřovatele zvířat, kteří mají odpovídající znalosti, dovednosti a schopnosti a jsou schopni a ochotni plné spolupráce s delegujícím veterinárním léka-řem v případech, které přinášejí efektivnější léčbu všech různých druhů zvířat a zároveň nenarušují důvěru veřejnosti v kvalitu výkonu veterinární profese a důvěru odběratelů a spotřebitelů v bezpečnost potravin živočišného původu.

MVDr. K. Daniel
prezident Komory veterinárních lékařů ČR

Komora veterinárních lékařů České republiky