Komora veterinárních lékařů České republiky

Právní postavení českého lékaře

Právní postavení českého lékaře

– zápisky ze semináře

Na pozvání České lékařské komory (ČLK) jsem se zúčastnil semináře, který pořádala ČLK 3. dubna pro poslance a senátory Parlamentu ČR. Paní poslankyně a páni poslanci jakož i paní senátorky a páni senátoři neměli asi velké iluze o semináři, neboť ze všech pozvaných 281 zákonodárců se dostavili pouze tři, z nichž pana MUDr. Ratha bych ani nepočítal jako hosta a i ten se zúčastnil pouze zdravicí. Přiznám se, také jsem neměl žádná velká očekávání, ale nakonec jsem byl překvapen. Jednání zahájil prezident ČLK MUDr. Kubek. Jeho přednáška začala zeširoka. Začal Chamurapiho zákoníkem a naštěstí poměrně rychle se přenesl přes dobu Jana Lucemburského, jenž údajně nechal utopit lékaře, který nezabránil jeho oslepnutí, a Fridricha II., který zas nechal vyplácet vojenské lékaře holí, byla-li úmrtnost raněných příliš vysoká, až do dneška. Přes některá nesporná fakta nebylo možné v přednášce pana prezidenta nevypozorovat jeho výraznou politickou orientaci, včetně obligátní kritiky systému zdravotnictví v USA, které dávají zdaleka nejvyšší podíl z HDP (16 %) na zdravotnictví a přitom 40 milionů obyvatel nemá zdravotní pojištění. Stanovisko současného vedení ČLK k obecnému řešení problémů zdravotnictví je všeobecně známo a nezdá se mně přínosné ničit papír jeho opakováním. Některé medicínské aspekty jsou však zajímavé, zejména dopad zákona č. 111/2007, který dává právo pacientům nahlížet v podstatě kdykoliv do jejich zdravotnické dokumentace. Ta pak ztrácí svůj původní smysl, jako komplexní souhrn záznamů o vývoji nemoci pacienta ze všech úhlů a zejména komentování nálezů a objektivních vyšetření. Stává se sterilní sbírkou suchých dat, neboť lékaři se obávají, že aktivita v této oblasti se spolehlivě obrátí proti nim a zdravotní dokumentace poslouží v prvé řadě jako podklad pro žaloby na odškodnění. Další přednášky na obdobné téma měli zástupci z partnerských organizací z Rakouska, Francie a Německa. Referáty byly vesměs obdobné, zpravidla se všichni pochválili. Nejdále se v tomto smyslu dostal prezident hamburské lékařské komory a viceprezident Spolkové lékařské komory, který konstatoval, že „německé zdravotnictví je nejlepší na světě“, přesto však 60 % Němců nevyhovuje a přejí si jeho velmi zásadní reformy. Objektivně bylo konstatováno, že profesní samosprávy jsou součástí evropské tradice a ze 27 států EU vykonávají ve 25 státech profesní dozor. Nicméně pouze ve 12 z nich je členství povinné.

Opravdu zajímavá přednáška přišla na řadu až odpoledne. Přednesl ji Jiří Nykodým, soudce Ústavního soudu ČR, který je zastáncem profesní samosprávy ve svobodných povoláních. Míní, že míra autonomie ve správě svobodných povolání narůstá vždy s demokratizací, a naopak, je-li demokracie potlačována, dostává se do útlumu. Pro právní pojetí samospráv je typické, že jsou zřizovány zákonodárnou mocí formou zákona, který samosprávu vybavuje určitým rozsahem veřejnoprávních pravomocí. Označuje je termínem veřejnoprávní korporace. Tím je dán rozdíl od korporací soukromoprávních, které vznikají z vůle soukromých subjektů. Naše komora tedy není dána svobodným rozhodnutím nás, ale rozhodnutím státu. Z tohoto postulátu pak pan soudce vyvozuje i svůj názor k otázce povinného členství. Rozděluje samosprávy na územní a osobní. Územní jsou samosprávy obcí a krajů, osobní jsou samosprávy profesní. Pokud stát uzná účelnost a potřebnost samospráv, nemůže z jejich dosahu vyloučit nikoho, kdo jí místně nebo osobně podléhá. Současně ale nemůže nikoho nutit k tomu, aby se na konstituování a výkonu samosprávy podílel. Pan soudce srovnává analogicky situaci vztahu člena samosprávy vůči samosprávě s postavením občana vůči státu. Pravomoci státu se nemůže vyhnout žádný občan, tedy ani ten, kdo se nezúčastnil voleb, a tudíž se vzdal své možnosti ovlivnit složení parlamentu. Tedy fakt, že je někdo členem samosprávy, neznamená žádné „členství“ ve smyslu spolku. Náš termín „člen KVL ČR“ je tedy de iure špatný a špatný je i termín „členské příspěvky“. Např. zákon o advokacii již o žádném členském příspěvku nehovoří, ale nazývá jej„příspěvkem na činnost Komory“.

V další části se pan soudce zaobíral výkladem ustanovení čl. 31 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. To nemá takový význam pro naši komoru, je to však jistě zajímavé z hlediska občanského a podle postoje pana soudce se dá odhadovat, jak spory ve věci plateb u lékaře bude ÚS hodnotit. Výše uvedené ustanovení je v listině systematicky zařazeno do hlavy čtvrté jako „hospodářská, sociální a kulturní práva“, sémanticky již bez přívlastku „základní“, která vyžadují ke své realizaci součinnosti dalších faktorů. Na rozdíl od základních práv, která jsou nutná pro uchování integrity člověka a zajištění jeho důstojnosti, jako je např. právo na život, nedotknutelnost osoby a osobní svoboda. Taková práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Z uvedeného jsem pochopil, že s právem na bezplatnou zdravotní péči je to podobné jako s právem na práci. Podrobně se pan soudce zaobíral výkladem některých nálezů ÚS v oblasti „bezplatné zdravotní péče“. Z nálezu Pl. ÚS35/95 vyplynulo, že bezplatné zdravotní zabezpečení je odkázáno na retribuci pojistných částek. Zůstává však otázka, zda tento systém je schopen zajistit léčbu lege artis. Ačkoliv pan soudce explicitně nikterak přímo nekomentoval mediální třeštění okolo regulačních poplatků, nabyl jsem přesvědčení, že rozhodně to nebude ÚS, který by se zasadil o jejich zrušení. A také to nebude ÚS, který by chtěl omezovat profesní samosprávy, či dokonce rušit povinné členství v komorách.

Závěrečnou přednášku měl JUDr. Jan Mach, advokát a ředitel právní kanceláře ČLK. Ve své přednášce se zaobíral kriminalizací lékařů a tezí případné trestní odpovědnosti za odborný nezdar, chybnou diagnózu, nepovedenou operaci atp. Konstatoval, že někdy je postih lékaře za neúmyslné pochybení velmi tvrdý, včetně trestů odnětí svobody a zákazu činnosti jinak bezúhonného lékaře, jindy je naopak často hrubá nedbalost bez trestu s ohledem na absenci příčinné souvislosti. ČLK požaduje, aby byl nahrazen trestní soud „lékařským soudem“. Samozřejmě by případný přezkum soudem zůstal zachován. Navrhované „lékařské soudy“ by měly v disciplinární pravomoci celou škálu opatření jako např. ukládat povinnost doškolit se, absolvovat přezkoušení před ČLK a do doby úspěšného složení zkoušek uložit povinnost pracovat pouze pod dohledem jiného kolegy bez možnosti samostatné praxe atp. Podstatně větší část příspěvku pak byla věnována vztahům lékařů a pojišťoven. To pro nás příliš zajímavé není, ale jsem nakonec moc rád, že jsem lékařem veterinárním.

MVDr. Ondřej Rychlík

Komora veterinárních lékařů České republiky