Komora veterinárních lékařů České republiky

Z historie výuky veterinárního lékařství v Čechách a na Moravě (pokračování)

Z HISTORIE VÝUKY

Z historie výuky veterinárního lékařství v Čechách a na Moravě (pokračování)

Výuka zvěrolékařství při univerzitě v Olomouci

Univerzita v Olomouci, jako druhá nejstarší vysoká škola v českých zemích, byla ustavena zvláštními privilegii císaře Maxmiliána II., která udělil jezuitské olomoucké koleji 22. prosince 1573. Její činnost byla omezena na výuku filozofie a teologie. Ve snaze o zřízení lékařského studia na této univerzitě bylo alespoň částečným úspěchem zavedení výuky anatomie při filozofické fakultě v Olomouci v roce 1778. Později, v roce 1782 došlo k osamostatnění lékařského vzdělávání od filozofie, zřízením samostatného Medicínsko-chirurgického ústavu. Na tomto ústavu studovali po dva roky a končili absolventi s titulem „ranhojiči“ nebo „porodní asistentky“. Tento ústav však nenabyl charakteru plnoprávné vysoké školy či fakulty, i když zde studium trvalo tři roky. V roce 1848, po další reformě rakouských univerzit, byl Medicínsko-chirurgický ústav prohlášen za samostatnou školu pod názvem K.u.k. medicinische – chirurgische Anstalt. Vzhledem k nejasné perspektivě olomoucké univerzity byla tato instituce, spolu s právnickou fakultou, v roce 1874 zrušena a v Olomouci zůstala pouze teologická fakulta.

Profesor chirurgie a porodnictví Dominik Weidele přednášel od roku 1802 na Medicínsko-chirurgickém ústavu v Olomouci. Od roku 1805 zde zavedl i výuku zvěrolékařství, tento obor přednášel do roku 1813

 

Na olomoucké univerzitě nařídil výuku zvěrolékařství císař František I. Tyto přednášky nazvané: „Krankheiten und Seuchen der Haustiere“ zahájil ve školním roce 1805/6 prof. chirurgie a porodnictví Dominik Weidele (1771 – 1830). Narodil se ve Freiburgu in Breisgau, v Badensku – Würtenbersku, kde vystudoval filozofii. Lékařské vzdělání, o které měl životní zájem, ukončil na akademii pro výchovu vojenských lékařů „Josefinum“. Zde dosáhl hodnosti doktora chirurgie a vypracoval se ve výborného operátora. V roce 1802 se stal profesorem chirurgie a porodnictví na Medicínsko-chirurgickém ústavu v Olomouci. Zde přednášel vedle těchto disciplín v letech 1805 – 1813 též zvěrolékařství. V roce 1813 byla v Olomouci „Dvorským dekretem“ zřízena Stolice zvěrolékařství. Na této Stolici se též stal jejím profesorem doktor chirurgie a magistr zvěrolékařství MUDr. Anton Heyne. Narodil se v roce 1786 v Kreiburgu v Kraňsku. Byl původně ranhojičem, později prosektorem ve Všeobecné nemocnici ve Vídni a působil zde též jako korepetitor na Ústavu zvěrolékařství vídeňské lékařské fakulty. Z tohoto ústavu v roce 1813 odešel do Olomouce. Zde přednášel zvěrolékařství a v roce 1821 se stal též zemským zvěrolékařem pro Moravu a Slezsko. Tím získal těsné spojení se zvěrolékařskou praxí.

V činnosti zvěrolékaře prosazoval odbornost, preventivní péči o zdraví zvířat, jejich ochranu před škodlivými vlivy, boj proti nákazám a též i pověrám a intenzivně podporoval rozvoj zvěrolékařství jako oboru.

Jeho úspěšná činnost na Moravě byla přerušena návratem do Vídně v roce 1822, tentokrát na vídeňskou zvěrolékařskou školu (K.u.k. Thierarzney – Institut), jako profesor speciální terapie a léčiv, kde úspěšně vychovával budoucí zvěrolékaře již s titulem „magistr zvěrolékařství“. Po jeho odchodu z Olomouce od roku 1822 do roku 1826 zajišťoval přednášky zvěrolékařství v Olomouci krátce opět profesor Weidele. V roce 1826 byl jmenován c. k. řádným a veřejným profesorem na Medicínsko-chirurgickém ústavu v Olomouci chirurg a porodník Fridrich Marquart (1791 – 1868), který přišel do Olomouce z pražské Stolice zvěrolékařství, kde působil po prof. M. Töglovi od roku 1823. Narodil se v Dolním Rakousku. Na zvěrolékařském ústavu v Olomouci přednášel téměř 45 roků a jeho činnost pedagogická i publikační byla velmi významná.

 

Profesor Anton Heine po odchodu z Olomouce v roce 1822 vyučuje studenty na zvěrolékařské škole ve Vídni

Byl známým odborníkem v mykologii. Dlouhodobým působením i konkrétním přínosem pro vědu a společnost je hodnocen jako nejvýznamnější osobnost z těch, kteří v Olomouci zajišťovali výuku zvěrolékařství. Je považován za jednoho z prvních znalců hub na Moravě.

Profesor F. J. Mošner (Moschner) přednášel zvěrolékařství v Olomouci na Medicínsko-chirurgickém ústavu jako poslední, tedy v letech 1870 – 1873. Ústav byl zrušen v roce 1871 a studenti dokončovali studium do r. 1873

 

Popsal velké množství jedlých i nejedlých hub a vydal řadu publikací s dokonalými ilustracemi, včetně hub, prodávaných na tržišti. Po smrti profesora Marquarta přednášel zvěrolékařství v Olomouci od roku 1868 až do roku 1871 prof. MUDr. Andreas Jeitteles (1799 – 1878). Narodil se v Praze. Zde vystudoval filozofii a dále studoval medicínu, kterou dokončil ve Vídni. Ve Vídni působil na lékařské fakultě jako prosektor anatomie. V roce 1835 odešel do Olomouce, kde byl na Medicínsko- -chirurgickém ústavu jmenován profesorem vnitřního lékařství a vykonával zde i lékařskou praxi. Je známa i jeho bohatá vědecká činnost. Byl i výraznou osobností v politickém životě, vyznavačem hesel Velké francouzské revoluce. Je znám i jako básník a ctitel umění. V roce 1871 bylo medicínsko- chirurgické studium v Olomouci zrušeno. Po prof. Jeittelesovi dokončil dobíhající výuku zvěrolékařství na zrušeném Medicínsko-chirurgickém ústavu v Olomouci F. J. Mošner, jinak též Moschner (1797 – 1875), který zde působil jako vynikající odborník a profesor porodnictví. Narodil se v Dolní Mrači u Benešova a studoval na lékařské fakultě v Praze u prof. Antonína Jungmanna. V Olomouci působil jako profesor porodnictví na univerzitě od roku 1823 a byl znám jako věhlasný odborník. Od roku 1869 byl ředitelem Medicínsko- -chirurgického institutu v Olomouci, kde přednášel v letech 1870 – 1873 též zvěrolékařství.

Zhodnocení výuky zvěrolékařství v uplynulých dvou stoletích v Čechách a na Moravě

Přednášky výuky zvěrolékařství a ustanovení Stolic a později Ústavů zvěrolékařství v historii vzdělávání lékařů na lékařských fakultách v Rakousko-Uherské monarchii, tedy i u nás, v Praze a Olomouci, prospěly ke zdokonalení odbornosti lékařů, kteří přicházeli do styku s řešením nákazové situace nejen lidí, ale i zvířat a kteří působili nejen jako lékaři, ale zabývali se i léčením celé řady chorob zvířat.

Získali tak odbornost, která přispěla k zamezení šíření neodborných léčitelských metod a pověr ze strany některých samozvaných „šamanů“ a odvraceli neblahé účinky ztrát, především při běžně nezvladatelných nákazách. Výuka zvěrolékařství byla postavena na odborných poznatcích, které byly soustřeďovány především na zvěrolékařské škole ve Vídni, kde působili vynikající učitelé.

 

Zpočátku výuka u nás tradovala poznatky ze série knih J. G. Wolsteina (prvního ředitele vídeňské Zvěrolékařské školy, tehdy pod názvem Wolsteinův K.u.k. Thierspital). Byla to např. kniha Wolstein, J. B.: Anmerkungen über die Viehseuchen in Österreich nebst einer Abhandlung gegen das Umbringen der Tiere in Seuchen. Wien 1781.

Ignác Josef Pešina z Čechorodu (1766 – 1808), rodák z Kostelce nad Orlicí, reformátor výuky a krátce ředitel zvěrolékařské školy ve Vídni, autor řady učebnic. Známá je jeho publikace, dodnes platná, o určování stáří u koní podle zubů

 

Dále to byly známé publikace Ignáce Josefa Pešiny z Čechorodu, rodáka z Kostelce n. Orlicí (o moru skotu, vzteklině a o určování stáří u koní podle zubů). Později se ve výuce používala kniha J. E. Veitha, rodáka z Chodové Plané, rovněž ředitele vídeňské zvěrolékařské školy. Kniha má titul – Veith, J. E.: Handbuch der Veterinärkunde für Physiker, Thierärzte und Oekonomen. Wien 1840. V předmluvě této knihy již tenkrát Veith razil pokrokovou tezi o jedné všeobecné medicíně, „medicina universa“, kterou členil na medicínu humánní, veterinární a fytomedicínu. Velký vliv na vývoj a zkvalitnění výuky zvěrolékařství měly objevy L. Pasteura a další objevy v medicíně humánní. V 19. a 20. století vycházely knihy o nákazách zvířat, nemocech koní, ovcí, drůbeže a prasat, porodnictví a podkovářství a řada knih ve formě zvěrolékařských rádců. Výuka pro zemědělské inženýry, která započala na začátku 20. století po přemístění Ústavu zvěrolékařství z české Pražské univerzity v roce 1908 na Vysoké učení technické na obor zemědělství na VUT v Praze-Dejvicích a později na vysokých školách zemědělských u nás, přiblížila zemědělským odborníkům exaktní metody péče o zdraví a metody boje proti nakažlivým chorobám domácích zvířat. Léčebné zásahy a ochranná opatření, řízená absolventy výuky zvěrolékařství, tak nacházely podporu a plné pochopení i u takto vzdělaných zemědělských odborníků. V tu dobu vyšla celá řada knih s charakterem vědecko-populárních příruček, především pro zemědělce. Vzniká již i celá řada odborných časopisů pro zvěrolékaře.

Hodnotíme-li působnost olomouckého Medicínsko- -chirurgického institutu na úseku výuky zvěrolékařských oborů tehdejší doby, můžeme konstatovat, že byla vesměs velmi kladná.

Je zajímavé, že pražští i olomoučtí profesoři zvěrolékařství často odcházeli ze svého působiště učit na Vysokou školu zvěrolékařskou do Vídně. Byli to učitelé kvalitní a mnozí z nich i původem z Čech a Moravy. Absolventi – ranhojiči, působící především na venkově, zde v Olomouci získávali kvalitní vzdělání i pro výkon zvěrolékařských léčebných zákroků a protinákazových opatření a alespoň částečně nahradili na Moravě a ve Slezsku nedostatek specializovaných zvěrolékařů – absolventů z vídeňské zvěrolékařské školy. Celkové zaměření pouze tříletého medicínsko-chirurgického studia s jednosemestrovou výukou zvěrolékařství orientovanou především na základní problematiku chorob a zvláště nákaz u domácích zvířat vybavilo absolventy – ranhojiče pro praxi v terénu dobře. Na olomoucké univerzitě však nebyly podmínky k širšímu a hlubšímu rozvinutí oborů zvěrolékařství, směřující k vědeckému bádání.

 

Rubová strana Pešinovy medaile, vydané a udělované Vysokou školou veterinární v Brně za zásluhy o obor (zuby koně z Pešinovy publikace).

Do jisté míry se to podařilo prof. A. Heynemu, který však záhy odešel do Vídně, a především prof. Marquartovi. Sedmdesát let výuky zvěrolékařství v Olomouci splnilo určitě své poslání. Absolventi, budoucí ranhojiči, zde byli daleko lépe připraveni pro svou zdravotnickou i veterinární praxi.

Pamětní medaile Vysoké školy veterinární v Brně, která na rubu vyjadřuje hlavní cíl veterinární medicíny pro lidskou společnost .

 

Stolice a později Ústavy zvěrolékařství v Praze a Olomouci tedy zajišťovaly vzdělání lékařů k tomu, aby mohli erudovaně vykonávat především protinákazová opatření u zvířat a taktéž i běžnou veterinární praxi. V době, kdy již vídeňská zvěrolékařská škola se stala odbornou Vysokou školou zvěrolékařskou univerzitního typu a vychovávala již dostatek absolventů s titulem magister zvěrolékařství a od roku 1908 s titulem doktor veterinární medicíny – MVDr., přešel Ústav zvěrolékařství v Praze z lékařské fakulty na obor zemědělství Vysokého učení technického. Jeho úkolem bylo zkvalitňovat vzdělání zemědělských odborníků v tomto směru. V tu dobu se již lékaři o veterinární medicínu podobně jako dnes zajímali pouze okrajově. Ústav zvěrolékařství v Praze se stal průkopníkem v tomto postavení a jeho pokračovateli byly katedry veterinárních disciplín na vysokých školách zemědělských v Praze, Brně, Českých Budějovicích a na Slovensku v Nitře.

Ústav zvěrolékařství při České lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze operativně, možno říci ihned po skončení války v roce 1919, zajistil náhradní výuku zvěrolékařských disciplín pro studenty vyhoštěné z vídeňské „Tierärztliche Hochschulle“ v roce 1918. Byly ustanoveny tzv. Zvěrolékařské kurzy, které umožnily doplnit a dokončit vzdělání celé řady studentů z Vídně a zajistit tak pro nově vznikající samostatný stát dostatek zvěrolékařů.

Vznikem Vysoké školy zvěrolékařské v Brně však zvěrolékařství jako obor bylo budováno na zcela novém odborném základě. Samozřejmě, že byly využity všechny možnosti, které nabízely nejlepší naši erudovaní odborníci z praxe, vynikající absolventi a bývalí asistenti z Vídeňské zvěrolékařské školy a taktéž i Ústav zvěrolékařství při VUT v Praze-Dejvicích. Byli to též mladí erudovaní učitelé základních oborů medicínských, kteří přišli do Brna z Lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze. V tu dobu byly již veterinární vědní obory a vyučované disciplíny ve světě a zvláště v Evropě velmi dobře fundované odbornou vědeckou literaturou. Postupně u nás vznikly nové učebnice, např. Kašpárkovo Porodnictví zvířat (1921), Hrůzův Přehled nauky o krmivech a krmení hospodářských zvířat (1928), Dostálovy Vegetabilní potraviny, Pardubského Diagnostika kulhání, Králova Žďárská choroba koní a veterinární dermatologie, Koldova Srovnávací anatomie domácích zvířat, Přibylovo Porodnictví, Vackova Fyziologie a řada dalších. Byl tak umožněn mohutný nástup k budování kvalitní péče o zdraví zvířat pro zdraví lidí pod heslem: „Sanitas animalium pro salute homini“. Nebo i jinak: „Una medicina, una sanitas – jedna medicína, jedna společná péče o zdraví lidí, zvířat i rostlin“( podle J. E. Veitha).

Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

Pokračování v příštím čísle Zvěrokruhu

Komora veterinárních lékařů České republiky