Komora veterinárních lékařů České republiky

Z historie výuky veterinárního lékařství v Čechách a na Moravě

   Z HISTORIE VÝUKY

Pozn. redakce: Vzhledem k blížícímu se výročí založení Veterinární a farmaceutické univerzity Brno přerušujeme seriál Mimoveterinární činnost a zařazujeme seriál Z historie výuky veterinárního lékařství

Z historie výuky veterinárního lékařství v Čechách a na Moravě

Výuce a vzdělanosti lékařů byla věnována již v dávných dobách vždy velká pozornost od starověku až po současnost. Léčením zvířat se naopak po dlouhé období v historii zabývali lidé, kteří neměli zvláštní odborné vzdělání. Byli to většinou nejzkušenější sedláci, úspěšní chovatelé hospodářských zvířat a jejich léčení bylo založeno na vlastních zkušenostech a na ústním podání, často na úrovni středověkého léčitelství, ovlivněného pověrami. Později, od dob středověku, zvláště v léčitelství a ošetřování koní vynikali podkováři a lidé zaměstnaní na šlechtických sídlech, kde byly zaznamenávány i písemné údaje o zvěroléčitelství a postupně předávány z generace na generaci. Určitá vyspělost odborníků, zvěroléčitelů se postupně zkvalitňovala využíváním odborných spisů. Jedním z takovýchto pramenů byla kniha od Jana z Kružce zvaná „Koňská lékařství“ vydaná v roce 1608, tedy před 400 lety v Brně.

Claude Bougelat (1712 – 1799), zakladatel první věhlasné zvěrolékařské školy v Lyonu ve Francii v r. 1792; napsal knihu Elements de l´art vétérinaire

 

Jan z Kružce byl rytíř ve službách moravského velmože Jana Šembery z Boskovic, na Bučovicích a Černé Hoře u Brna. Působil u tohoto šlechtice jako zvěroléčitel a znalec koní. Uplatňoval ve zvěroléčitelství řadu poznatků z věd lékařských, takže v léčení vycházel z metod Paracelzových (1493 – 1541) a čerpal z prací botanika a lékaře P. A. Mathioliho (1500 – 1577) při léčbě bylinami. Byla vydána i celá řada spisů, jejichž autory byli lidé s jistou medicínskou erudicí a často i slavných jmen. Byli to i učitelé na hospodářských a podkovářských školách, kteří s úspěchem šířili zvěroléčitelství v Čechách a na Moravě, jako např. doktor medicíny a zvěrolékařství Julius Beránek z Chrudimi, kde působil od r. 1861 též na hospodářské škole. Vzdělanost „zvěroléčitelů“ byla přesto výrazně opožděná za vzděláním v medicíně humánní. Ještě v 17. a na počátku 18. století bylo zvěrolékařství stále na úrovni středověkého léčitelství a daleko zaostávalo za lékařskou vědou a praxí. Nicméně značná nemocnost a katastrofální ztráty v chovech domácích zvířat, především u skotu, způsobené nakažlivými chorobami a u koní četnou úrazovostí, zvláště ve válkách, vzbudily zájem o exaktní poznání příčin chorob a jejich léčení. Z historických pramenů o rozvoji a šíření poznatků zvěrolékařství v Evropě

možno konstatovat, že vzdělanost v tomto směru se započala rozvíjet až ve druhé polovině 18. století, a to dvojím způsobem. Jednak byla v Evropě založena první státní zvěrolékařská učiliště (Lyon 1762, Vídeň 1767, Alfort 1775 a další) a jednak byly vypsány přednášky zvěrolékařských oborů pro studující lékaře na lékařských fakultách. Byly zakládány stolice a později ústavy zvěrolékařství jako součást lékařských fakult na univerzitách. Stolice a ústavy zvěrolékařství většinou doplňovaly medicínské vzdělání lékařů, kteří potom mohli zasahovat do tlumení zvířecích nákaz a vykonávat i zvěrolékařskou praxi.

V Čechách a na Moravě, v bývalé Rakousko-uherské monarchii, se zvěrolékařské vzdělání odbývalo tímto způsobem a to při pražské univerzitě a při olomoucké univerzitě. Vedle toho studovali též četní studenti z Čech a Moravy na založené zvěrolékařské škole ve Vídni a později ve Lvově a Budapešti. Tito studenti se vraceli jako zvěrolékaři a provozovali praxi doma. Zároveň se někteří z nich zajímali o povznesení vzdělanosti veterinářů v českých zemí, a projevovali snahu o zřízení samostatné vysoké školy zvěrolékařské s vyučovacím jazykem českým.

Založení a působnost Stolice a Ústavu zvěrolékařství v Praze

Zahájení výuky zvěrolékařství se v českých zemích uskutečnilo na Lékařské fakultě pražské univerzity, v tehdejší době s názvem Karlova- -Ferdinandova univerzita, ve školním roce 1784/5. Prvním profesorem zřízeného oboru zvěrolékařství se stal Jan Nepomuk Knobloch (1757 až 1818), narozený v České Lípě. Vystudoval medicínu na Lékařské fakultě v Praze, kde ukončil studia obhájením doktorské dizertace 25. dubna 1781. Nato pokračoval ve studiu zvěrolékařství ve Vídni u prof. Gottlieba Wolsteina (Wolsteinův K. u. k. Thierspital). V r. 1784 se vrátil do Praha, kde od té doby působil jako profesor zvěrolékařství do r. 1795. Na pražské Lékařské fakultě přednášel Knobloch zvěrolékařství pro mediky v rozsahu šesti hodin týdně. V letním semestru též přednášel v mimořádných přednáškách na Lékařské fakultě pražské univerzity pro budoucí lékaře a chirurgy soudní medicínu a lékařskou policii.

Byl především praktikem v oboru, avšak vynakládal velké úsilí na získávání zkušeností od domácích i zahraničních kolegů a podporoval publikování jejich článků, které přeložil a vydal v Praze v r. 1785 a 1786 ve dvou svazcích pod názvem: Sammlung der vorzüglichsten Schriften aus der Tieraerztneikunst. Tato sbírka je u nás považovaná za jedno z prvních periodik veterinární medicíny. Ke Knoblochově aktivitě přispěla i ta skutečnost, že k jeho povinnostem náleželo účastnit se tlumení nákaz, zvláště dobytčího moru, cestovat do postižených míst a řídit protinákazová opatření. Z Prahy odchází Knobloch v roce 1795 na zvěrolékařskou školu do Vídně (tehdejší název K. u. k. Thierspital), kde působil spolu s Ignácem Josefem Pešinou z Čechorodu a po Wolsteinovi zde nastupuje na místo ředitele na základě rozhodnutí c. k. (K. k) Dvorské válečné rady. Zde působil až do roku 1806. Profesora Knoblocha, po jeho odchodu do Vídně, nahradil na pražské univerzitě jeho současník Martin Albert Tögl (1753 – 1830). Narodil se v Moravském Šternberku. Studoval na univerzitě ve Vídni filozofii a jako filozof se přihlásil na Ústav zvěrolékařství při vídeňské univerzitě, kde při studiu působil též jako demonstrátor anatomie, později adjunkt a nakonec jako profesor anatomie až do r. 1795. V tomto roce byla zřízena na Lékařské fakultě pražské univerzity Stolice zvěrolékařství a jejím vedením byl pověřen prof. Tögl, který odešel z Vídně do Prahy. Zde přednášel zvěrolékařství do r. 1826 a umírá v Praze v r. 1830.

 

Titulní list knihy – Jan z Krušce: Koňská lékařství; vydáno v r. 1608 na den sv. Filipa a Jakuba (1. máje před 400 lety) v Brně

Přednášel zvěrolékařství především o zvířecích nákazách pro kandidáty medicíny ve čtvrtém ročníku a pro chirurgy a ranhojiče ve druhém ročníku studia. Během jeho působení na pražské univerzitě byla Stolice zvěrolékařství prohlášena za řádnou a Tögl se stal členem profesorského kolegia. V r. 1821 mu byl jako nejstaršímu členovi profesorského sboru fakulty navržen titul c. k. rada. Přednášel až do 73 roků svého věku. I když neměl vzdělání v humání medicíně, byl původně filozof a potom absolvent Ústavu zvěrolékařství ve Vídni, byl tedy spíše zvěrolékařem a o jeho vysoké odbornosti nebylo pochyb. V r. 1822 mu byl udělen titul doktora medicíny honoris causa. Vedle své bohaté literární činnosti vykonával i řadu důležitých funkcí mimo fakultu. Působil jako kontrolor zvířecích špitálů a dobytčích trhů, zasahoval úspěšně při tlumení dobytčího moru a léčení vojenských koní v pražských kasárnách. Jeho přednášky, často i pro veřejnost, byly bohatě navštěvovány i posluchači filozofie a práv a zúčastňovali se i různí státní úředníci a kováři. V anatomii se zabýval především stavbou těla koně a vydal publikaci: Anfangsgründe zur Anatomie der Pferde. Wien, 1774 a další. Nástupcem prof. Tögla na Stolici zvěrolékařství pražské univerzity se stal na krátký čas v roce 1823 Fridrich Marquart (1791 až 1868), který odešel v roce 1926 na místo profesora na Medicínsko-chirurgický institut do Olomouce, kde přednášel též zvěrolékařství. Po Marquartovi nastoupil do výuky zvěrolékařství v Praze v roce 1826 Karel Vilem Kahlert (1776 – 1844).

Shromáždění vyhoštěných studentů slovanského původu (Češi, Slováci, Chorvati a Bulhaři) ze zvěrolékařské školy ve Vídni (Tierarztliche Hochschule) po válce v r. 1918 před uzavřeným vchodem (odešli studovat do Prahy na dočasně zřízené zvěrolékařské kurzy)

 

Absolvoval medicínu v Praze a stal se zde v r. 1804 magistrem porodnictví. Zabýval se praktickou medicínou a též studiem zvěrolékařství. Pobytem mimo Prahu v období válečných událostí získal odbornou praxi v léčení zvířat. Za působení Kahlerta došlo k reformě studia medicíny a obor zvěrolékařství byl poněkud na výukových hodinách zkrácen. Řádným profesorem byl jmenován až v roce 1840. V r. 1841 navrhl zřízení Ústavu zvěrolékařství. Takto měla být povýšena Stolice zvěrolékařství na ústav. Záhy po získání titulu řádného profesora Kahlert v r. 1844 zemřel. Po něm nastoupil na Stolici zvěrolékařství v r. 1846 František Werner (1801 až 1853), doktor medicíny a magistr zvěrolékařství (absolvent zvěrolékařské školy ve Vídni v té době s názvem K. u. k. Tierarzney – Institut).

V témže roce byl jmenován řádným profesorem veterinárního lékařství a veterinární policie. V té době byla Stolice zvěrolékařství umístěna v Karolinu. Za Wernera se v Praze habilitoval Mořic Röll, zemský zvěrolékař v Čechách. Ten se později stal ředitelem zvěrolékařské školy ve Vídni (s tehdejším názvem K. u. k. Tierarzney – Institut) a přivedl ji k rozkvětu. V této době se taktéž intenzivně zajímal o zvěrolékařství Antonín Jungmann (1775 – 1854), bratr Josefa Jungmanna. Byl to profesor porodnictví na Lékařské fakultě v Praze a vydal tři knihy o léčení a chovu zvířat. Profesor Werner rozšířil výuku veterinární medicíny o patologii a o obor nazvaný Nemoci všech domácích zvířat a jejich léčba. Vyučoval teorii podkovářství a zavedl intenzivní praktickou výuku nemocí zvířat. Snažil se vytvářet podmínky pro vybudování a zvelebení Ústavu zvěrolékařství. Zemřel v r. 1853. Po Wernerově smrti krátkou dobu přednášel lékařům nákazy zvířat a podkovářství na pražské univerzitě profesor soudního lékařství MUDr. Matěj Popel.

Na základě nejvyššího rozhodnutí z 20. října 1854 byl konečně zřízen na pražské univerzitě Ústav zvěrolékařství a byly navrženy nové úpravy učebního plánu. Takto byla povýšena Stolice zvěrolékařství a v tomto období zde nastoupil na profesorské místo v r. 1855 Simon Struppi (1813 – 1880). Pocházel ze Slovinska a ve Vídni vystudoval medicínu a zvěrolékařství. Po studiích působil jako zemský zvěrolékař v Kraňsku. Jako doktor medicíny a magistr zvěrolékařství (lékař a absolvent zvěrolékařské školy ve Vídni) a řádný profesor zvěrolékařství v Praze byl členem celé řady společností. Ve Vídni a Lublani byl členem zemědělské komise, také členem Královské vlastenecko-hospodářské společnosti v Čechách, stálým členem Zemské komise pro chov koní a členem Výboru pro zvelebení chovu koní v Království českém. Působil rovněž jako řádný člen stálé lékařské komise při státním zastupitelství v Praze. Projevoval velké snahy o zřízení samostatné zvěrolékařské školy v Praze. Přednášel anatomii – čtyři hodiny týdně, teoretické a praktické zvěrolékařství – pět hodin týdně, podkovářství – jedna hodina týdně, nákazy zvířat – tři hodiny týdně a soudní zvěrolékařství – jedna hodina týdně. K přednáškám začlenil praktickou výuku ve vojenských stájích. Od roku 1877 suploval tyto přednášky Jan Maresch, rodák z Jilmu u Chotěboře v Čechách, doktor medicíny a magistr zvěrolékařství, který od roku 1855 působil jako zemský zvěrolékař v Praze. Maresch byl velmi aktivní ve vědeckém bádání.

Zákonem číslo 24 z 28. února 1882 byla rozdělena pražská Karlova a Ferdinandova univerzita na českou a německou. Byla vedle německé lékařské fakulty založena i česká lékařská fakulta. Profesor Maresch zůstal na univerzitě německé. Výuku zvěrolékařství na české univerzitě započal budovat v roce 1884 docent, doktor medicíny a magistr zvěrolékařství Jan Böhm (1837 – 1897). Působil předtím jako městský zvěrolékař v Praze a byl též Struppiho asistentem. Ústav zvěrolékařství sídlil tehdy v Praze v Kateřinské ulici č. 469. Böhm přednášel zvěrolékařství, především nákazy zvířat a veterinární policii až do roku 1895. Po něm nastoupil prof. dr. Theodor Kašpárek (1864 až 1940). Prof. Kašpárek, doktor medicíny a magistr zvěrolékařství, byl velmi aktivní vědec a opublikoval doma i v zahraničí více než 100 prací. Uplatňoval se i ve spolkovém životě a na fóru sjezdu českých přírodozpytců a lékařů v roce 1901, prosazoval zřízení vysoké školy zvěrolékařské v Praze. Ústav zvěrolékařský za jeho působení přesídlil do budovy v Praze na Vinohradech Na Kozačce, kde byl Státní veterinární diagnostický ústav a sídlí zde také Městská veterinární správa Praha. V roce 1908 přechází výuka zvěrolékařství v čele s prof. Kašpárkem z české Lékařské fakulty pražské univerzity na obor zemědělský Vysokého učení technického (VUT) v Praze-Dejvicích. Na VUT se stává studium zvěrolékařství součástí výuky zemědělského inženýrství.

 

Profesor, doktor medicíny a magistr zvěrolékařství Theodor Kašpárek, vedoucí Ústavu zvěrolékařství v Praze v letech 1895 – 1930 zprvu na Lékařské fakultě české univerzity Karlovy a Ferdinandovy v Praze (do r. 1908) a potom na Českém učení technickém v Praze-Dejvicích (1908 – 1930)

J. E. Veith, ředitel zvěrolékařské školy ve Vídni, autor učebnic pro výuku zvěrolékařství a propagátor myšlenky ve vzdělávání zvěrolékařů pod heslem: „Una medicina, una sanitas“ – jedna medicína, jedna společná péče o zdraví lidí, zvířat i rostlin

 

Prof. Kašpárek též dočasně vedl zvěrolékařské kurzy v roce 1919 pro nedostudované posluchače zvěrolékařství, kteří přišli dokončit svá studia z Vídně po roce 1918. Tito studenti byli z vídeňské zvěrolékařské školy, byť i po prohrané válce Rakousko-uherské monarchie, vykázáni. Byli to nejen studenti z Čech a Moravy, ale i všichni studenti slovanského původu. Jinak působil v Ústavu zvěrolékařství na VUT v Praze-Dejvicích do roku 1930. Po smrti prof. Kašpárka byl pověřen výukou zvěrolékařských disciplín v oboru zemědělství VUT v Praze až do uzavření vysokých škol v Čechách a na Moravě v roce 1939 Jan Sigmund (1890 – 1940), zvěrolékař Kladrubského chovatelského ústavu. Přednášel až do roku 1939.

Na Lékařské fakultě německé univerzity v Praze výuka zvěrolékařství pro mediky zůstala zachována i po dobu válečných let (1940 až 1945). Po profesoru Mareschovi, který přednášel až do roku 1897, působil zde v Ústavu zvěrolékařství známý morfolog prof. MUDr. Hermann Dexler, vynikající neuroanatom a spoluautor Ellenbergerovy Mikroskopické anatomie domácích zvířat. Po Dexlerovi nastoupili prof. Ludwig Freund, vynikající zoolog a parazitolog a doc. MVDr. Hans Messner, který přednášel též hygienu potravin.

V době německé okupace působil v Ústavu zvěrolékařství na německé univerzitě v Praze a přednášel hygienu potravin též prof. MVDr. Oto Hoffberger. Činnost Ústavu zvěrolékařství na Lékařské fakultě německé univerzity byla ukončena v roce 1945, kdy byla německá univerzita v Praze zrušena.

Po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 v Ústavu zvěrolékařství na VUT v Praze-Dejvicích přednášel všechny disciplíny výuky zvěrolékařství prof. Ing. MVDr. Stanislav Knor, jeden z prvních absolventů Vysoké školy zvěrolékařské v Brně (v roce 1920). Přednášel zde až do roku 1955. Po prof. Knorovi suploval do roku 1959 MVDr. Josef Jareš Götz a od roku 1960 se ujal této funkce prof. MVDr. Vladimír Komárek, DrSc. (promoval v roce 1953).

 

Vídeňská zvěrolékařská škola – hlavní historická budova v r. 1916 na ulici Linke Bahngasse

Ten po krátkém působení v Ústavu zvěrolékařství v Praze-Dejvicích přebudoval tento ústav na katedru veterinárních disciplín, a to v novém centru samostatné Vysoké školy zemědělské v Praze-Suchdole.

Profesor J. G. Wolstein, ředitel vídeňské zvěrolékařské školy v letech 1779 – 1795 (tehdejší název Wolsteinův K. u. k. Thierspital)

 

Jeho pokračovatelem se stal od roku 1970 prof. MVDr. František Marvan, DrSc. (promoval v Brně v roce 1958). Veterinární fyziologii pro zemědělské inženýry přednášel prof. MVDr. Zdeněk Sova, DrSc. (promoval v roce 1950). V této době v letech šedesátých byly ustaveny katedry veterinárních disciplín na Vysoké škole zemědělské v Brně, kde vedl a přednášel v letech 1960 – 1995 morfologické obory pro zemědělské inženýry žák prof. Koldy prof. Arnošt Hampl., CSc. (promoval v roce 1955), po něm prof. MVDr. Ing. Pavel Jelínek, DrSc. (promoval v roce 1969). Ten garantuje vedle morfologických oborů i veterinární fyziologii. Porodnictví a zoohygienu a choroby domácích zvířat vyučoval doc. MVDr. Zdeněk Frais, CSc. (promoval v roce 1951). Podobně byla ustavena katedra veterinárních disciplín v Českých Budějovicích. Výuku veterinárních disciplín zde garantoval zpočátku prof. MVDr. Jaroslav Konrád, DrSc. (promoval v roce 1950), po něm prof. MVDr. Dionýz Čolák, CSc. (promoval v roce 1951) a nakonec prof. MVDr. Jaroslav Kursa, DrSc. (promoval v roce 1956).

Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

Pokračování v příštím čísle Zvěrokruhu

Komora veterinárních lékařů České republiky