Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Bakalář je roztomilý nepraktický teoretik

Bakalář je roztomilý nepraktický teoretik

Poznámky z konference

Quidquid agis, prudenter agas et respice finem

I. Konference o veterinárním vzdělání na nejvyšší středoevropské úrovni

V lázeňském městečku Rogaška Slatina ve Slovinsku se setkali na konferenci 1.-2. 12. 2006 rektoři, prorektoři a děkani všech středoevropských veterinárních fakult a univerzit a zástupců většiny středoevropských profesních komor.

Konferenci pořádala Federace veterinářů Evropy (FVE) a Evropská unie prostřednictvím Technické agentury pro výměnu informací EU (TAIEX). Byla spojená s oslavou 50ti let existence Lublaňské veterinární fakulty a souběžně s konferencí probíhal sněm Slovinské veterinární komory. Akce se zúčastnilo na 400 veterinářů, tj. téměř polovina všech slovinských kolegů. Za KVL ČR se akce zúčastnil prezident Karel Daniel a viceprezident Jan Bernardy.

II. Kulatý stůl o boloňské deklaraci

Po úvodním semináři o veterinárním vzdělávání následoval kulatý stůl s ohlasy odborného publika na přednesené referáty a na vlastní boloňskou deklaraci, proti které protestuje většina veterinárních lékařů Evropských států. Pro vysoké školy jsou však závěry schůzek ministrů školství problematickým dokumentem. Mnohé profesní skupiny (lékaři, právníci) tvrdí, že závěry tzv. “boloňské schůzky ministrů” jsou pro jejich obor nepřijatelné. Veterináři napříč Evropou se o bakalářích nelítostně vyjadřují jako o veterinární bonsaji.

III. Boloňská deklarace

Co se vlastně v severoitalském městě Bologna stalo? Často se v souvislosti s tímto městem mluví o boloňském procesu, boloňských závěrech, schůzce či deklaraci.

Proběhla zde schůzka 29 ministrů školství evropských zemí, a to 19. 6. 1999. Účastníci ze zemí EU vydali společné prohlášení, neboli deklaraci, které podepsali ministři Belgie, Bulharska, České republiky, Dánska, Estonska, Finska, Francie, Maďarska, Německa, Islandu, Irska, Itálie, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Malty, Nizozemí, Norska, Polska, Portugalska, Rakouska, Rumunska, Řecka, Slovenska, Slovinska, Spojeného Království Velké Británie a Irska, Španělska, Švédska a Švýcarska.

Tito ministři se dohodli na sjednocení výuky a získaných akademických titulů tak, aby byly vzájemně srovnatelné. Zároveň navrhli zefektivnění vzdělávacího systému tak, aby se investice, které do vzdělávání stát vložil, vrátily zpátky. Určitým vzorem tohoto návrhu bylo efektivní severoamerické školství.

IV. Závěry schůzky ministrů v Boloni

Ministři, shromáždění na schůzce, se rozhodli “…sladit politiku tak, aby povznesli evropský systém na světovou úroveň”.

K tomu určili následující priority pro vysoké školství signatářských zemí:

1) Přijetí systému srozumitelných a srovnatelných akademických titulů pomocí tzv. Doplňku diplomu (Diploma Suplement).

Doplněk diplomu je jeho textová příloha, která vyjasňuje, jaký obor držitel akademického diplomu vlastně studoval. To má svoji váhu u široce používaných titulů Mgr. či Ing., kde existuje podstatně rozdílná průprava k jejich získání. V případě veterinární medicíny však mají zaměstnavatelé jen malou potřebu po Doplňku diplomu pátrat.

2) Přijetí systému studia, založeného na dvou cyklech.

Tento neuralgický bod učinil z boloňské deklarace evergreen evropských jednání o veterinárním vzdělávání.

Vychází však z rozumného předpokladu, že mnohým studentům u méně specifických oborů stačí k dosažení určité profesní úrovně první cyklus, neboli tříleté studium, řádně ukončené získáním akademické hodnosti Bc., tj. bakalář (bachelor degree, angl.).

Na něj pak navazuje druhý cyklus magisterského studia, ukončený získáním titulu Mgr. nebo Dr. (master/doctorate degree, angl.), jehož délka je dvou až tříletá. Toto studium je určeno pro hlubší specializaci v oboru.

3) Ustavení kreditního systému v průběhu studia (ECTS), který ocení především studenti.

4) Podpora výměny studentů, učitelů, vědeckých a administrativních pracovníků škol, bez komentáře o nezbytnosti a užitečnosti.

5) Podpora spolupráce mezi státy Evropy v jištění kvality, což je “ptydepe”, novořeč evropských úředníků; obtížně srozumitelná běžným smrtelníkům, proto je tento bod zřídka citovaný.

V. Před a po boloňské schůzce

Boloňské deklaraci 29 ministrů předcházela Sorbonnská deklarace 4 zúčastněných států. Ty navazují v dvouletých intervalech na setkání ministrů školství v Praze roku 2001, v Berlíně (2003), v Bergenu (2005), příští schůzka proběhne v roce 2007 v Londýně.

Z “Pražské schůzky” vzešlo komuniké, které stanovuje cíle bakalářského vzdělání, podporu celoživotního vzdělání (LifeLong Learning, LLL), účast studentů na tvorbě osnov vyššího vzdělání v evropské oblasti a přitažlivosti vyššího vzdělání v evropské oblasti. Na této schůzce se k boloňskému dokumentu připojily další státy: Chorvatsko, Kypr, Lichtenštejnsko a Turecko.

Berlínská schůzka (2003) řešila jištění kvality vzdělávání, tzv. Standardní operační postupy (SOP) ve vyšším školství. Na této schůzce přibyli zástupci Albánie, Andorry, Bosny a Hercegoviny, Vatikánu, Ruska, Srbska a Černé Hory a Makedonie.

Navazující Bergenské komuniké (2005) definuje standardy a vodítka, která zaručují kvalitu studií. Sleduje národní programy, které se týkají zvyšování kvalifikace a udělování a sjednocování vysokoškolských titulů. Jako noví členové se účastnili Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina.

Zjednodušeně řečeno: původní dobrá myšlenka, oprostit vysokoškolské vzdělání od archaických předmětů a rozdělit je do menších a přehlednějších oborů, vypustila duši, a na pohřební hostinu se dostavili všichni, kteří se báli nepoznaných novot.

VI. Investice do vzdělání

Boloňská deklarace je přesto pokusem o modernizaci výuky na evropských školách. Univerzitní učebny jsou v očích ministrů školství zřejmě mile zastaralé a akademicky nepraktické a plné prachu, vytřepaného ze starobylých knih, plnících police studoven až do stropu objemnými svazky.

VII. Vyplatí se vůbec veterinární vzdělání?

Spočítejme investici státu na jedno z nejnákladnějších studií: za adepta veterinárního lékařství zaplatí v řádu mnoha desítek tisíc ročně, to činí hrubým odhadem 1,5 mil. za celou dobu studia. Vezmeme-li jako protiváhu přímé a nepřímé daně pracujícího veterináře, které on ročně se slzou v oku odvádí státu ve výši nejméně 100 – 200 tis. po dobu 40ti let, získáme celkovou odvedenou sumu mezi 4 až 8 miliony Kč za celý aktivní veterinární život.

Investice státu do vzdělání tedy činí 20 % až 40 % ze všech peněz, odvedených veterinárními lékaři na daních. Na státní pokladnu při takto vyčíslené kalkulaci by zbylo v horším případě jen 60 % z vybraných peněz, tj. 2,5 mil. za 40 let, což je roční návratnost investice 6,25%. Připočtěme k tomu další náklady státu na existenci jednoho veterináře jako občana (například prudiví úředníci daňových a jiných institucí), náklady na chybná rozhodnutí politiků v řádech miliard. Vzdělání veterináře je v suché řeči čísel nevratná investice a pohled ministrů zase není jen výplodem bujného boloňského, pražského, berlínského či jiného večírku, nebo arogance moci evropských byrokratů. Americký vzdělávací a daňový systém dokáže i investice do veterinárního vzdělání učinit návratné.

VIII. Cesta do pekel je lemována dobrými úmysly

Boloňská schůzka se tak pokusila zefektivnit investice do tradičně prodělečných oborů v EU, jako jsou veterináři, ale třeba i zubaři. Vysoké náklady na vzdělání zubařů způsobilo, že stát nevytváří už léta nová místa v zubařských škamnách, a mladí zubaři jsou prostě nedostatkovým zbožím.

Veterinární lékaři se do této situace nedostali jen díky větší pružnosti zejména hygienické fakulty, která rozšířila svůj učební program o hodiny klinické výuky, a její absolventi mohou žádat o vstup do Komory a mohou doplnit chybějící dorost zejména v praxi velkých zvířat.

Zefektivnit tak tradiční obor ale nejde z roku na rok, jak by si přála schůzka ministrů.

IX. Americký model na evropském podvozku

Citované americké školství sestává ze dvou stupňů, podobně jako evropský návrh, ale nechává na samostatném uvážení, jakou cestou se adept k titulu veterinárního lékaře odebere.

Po absolvování tří let bakalářského studia chemie, biologie, nebo jiného oboru se lze ucházet o místo na veterinární škole, která trvá další čtyři roky. Od samého začátku se studenti naplno věnují práci se zvířaty. Teoretické úvody si musejí dohledat ber kde ber, učitele zajímá výsledná znalost.

Evropané by rádi ponechali všechny encyklopedické znalosti v učebním rozvrhu svých alma mater a rozdělením na dva kusy vzniká roztomilá představa nedostudovaných doktorů, avšak držitelů diplomu z veterinární univerzity; pro veřejnost obtížně rozlišitelnou nuanci, zda jde o bakaláře, či magistra (jako např. v sousedním Rakousku) či o plnohodnotného doktora zvěrolékařských nauk.

X. Právní nekonzistence

Faktem zůstává, že první cyklus, tzv. bakalářský, ve veterinárním vzdělávání není založený na právně závazné deklaraci, je nekonzistentní se Směrnicí EU 2005/36, která ve článku 38 říká, že vzdělání veterinárního lékaře musí sestávat nejméně z celkové doby pěti let teoretického a praktického denního studia na univerzitě, s výukovým programem, obsaženým v příloze směrnice (Annex V/5.4.1). Jinak řečeno – je v rozporu s evropskou směrnicí.

XI. Posun vpřed

Boloňský proces by mohl znamenat významný posun vpřed pro evropské školství, harmonizaci a unifikaci mezi školami a možnost mezinárodních studií; začít studovat školu třeba v Brně a skončit studium téhož oboru v Paříži, bez ztráty několika let tím, že jednotlivé školy neuznají roky předchozího studia v jiné zemi.

Mohlo by být a bude velkým přínosem i pro veterinární školství, zvláště v ostatních bodech, které nejsou v rozporu s výše zmíněnou evropskou směrnicí (EU 2005/36). Je to příležitost zlepšit evropský systém vyššího vzdělání a povýšit jej na světovou úroveň, včetně veterinární medicíny. Vzájemná konkurence mezi veterinárními školami prospěje, o jiných oborech nemluvě.

Jen se nesmí dopouštět nepřípustného a nemístného bagatelizování oboru vypouštěním “demoverzí” opravdových veterinářů, veterinární bonsaje – tzv. veterinárního bakaláře.

Právě proti tomu protestují praktičtí veterináři v celé Evropě.

MVDr. Jan Bernardy

Komora veterinárních lékařů České republiky