Komora veterinárních lékařů České republiky

Biočeši sázejí na kozy

Biočeši sázejí na kozy

Malé sedláky straší český výklad evropské směrnice

Čtyřicátnice v džínách vstoupila do ohrady s prázdným kbelíkem, chystá se podojit dvacet bílých koz. Ze stáje vykukuje rohatá hlava a poťouchle trká. “To je náš Blboun, kozel. Holkám bohatě stačí jeden,” mávne rukou farmářka. Úkolem Blbouna je jediné: obskákat samice, aby rodily kůzlata a pak dávaly mléko.

Farmářka Hana Langová podniká v ekologickém zemědělství a vlastní veliký statek v Peníkově, malé osadě nedaleko Slavonic. Patří jí všechny krásy jižních Čech: hektary luk a lesů, dva rybníky z pohádky o Hastrmanovi, a pole. Na dvoře statku plném domácích zvířat si hrají koťata, v zadním traktu je konírna, za ní chlév. “Holky” tu mají kotce vystlané slámou, farmářka je neuvazuje ani k dojení, raději všechny obejde s nádobou. Chová je totiž alternativně: je na ně hodná.

Za půl hodiny nese plný kbelík do mléčnice, bíle vylíčené místnosti podobné koupelně, vybavené nerezovou nádrží a lednicí. K tomu, aby si paní Langová mohla zařídit obchod s kozími sýry, to ale nestačí. “Musela bych přistavět dojírnu a mléčnici s pasterem a chladírnou za milion podle evropských norem. Chtějí to veterináři. Kolegu z vedlejší vsi tak komandovali, že půl roku nesměl vyrábět. Mléko vyléval a prodělal gatě,” říká farmářka.

O zbudování mléčnice pro svých “dvacet holek” tedy neuvažuje. Kvůli deseti litrům denně se nevyplatí, mohla by je sice odvážet do městské mlékárny, ale to by bylo nákladné: bioprodukty se v běžném podniku smějí zpracovávat jen za zvláštního režimu, odděleně od ostatního zboží. Aby bylo všechno “košer”, mlékárna by musela zastavit výrobu kravského mléka i sýra, vymýt nádoby a potrubí a pak teprve nalít kozí biomléko.

Ekonomika: malý odbyt, velká perspektiva

Paní Langová tedy provoz ekofarmy oficiálně založila na produkci biosena a ubytování turistů. “Kozí sýry vyrábím pro potěšení,” říká hospodyně a dodává, že potěšit smí jen hosty doma u stolu. “K tomu, abych dostala dotace na ekologii, nemusím umět vyrábět sýr, ale dobře vyplnit všechny dokumenty,” zlobí se a ukazuje stohy papírů ve skříni, které jsou ale podmínkou pro “ekologické” dotace. Kromě běžných zemědělských podpor, dostane za obdělávání případně spásání luk, polí a údržbu krajiny bez chemických prostředků. To jí dohromady “hodí” asi 80 tisíc ročně, což stačí na roční spotřebu energie celého statku.

Jenže biofarmáře, kteří žádné biopotraviny nevyrábějí, odborníci oprávněně kritizují. “Pak je na trhu málo zboží, a je tak drahé, že ho nikdo nekoupí. Pro sedláky je výhodné mít hlavně louky, pastviny a seno. Výroba potravin už se tak nevyplácí,” popisuje nevýhody špatné politiky Tomáš Zídek z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. Spotřebitel tedy za biopotraviny platí dvakrát: jednou ve formě dotací, které zahrnují údržbu krajiny, podruhé vysokou cenou na trhu. Ekofarmáři dostanou stejné podpory jako konvenční (v průměru 4 000 Kč na každý hektar). K tomu navíc ještě 1100,- Kč na hektar luk a pastvin a 3500,- na hektar orné půdy – za podmínky, že nepoužijí chemie. “Jde o dorovnání, kdy sedlák dostane náhradu za to, že má menší úrodu a více práce. To ho má motivovat k tomu, aby opustil konveční hospodaření a přešel na ekologické. Výhodou jsou podle něj veliké perspektivy zařadit se v budoucnu do celoevropského systému bioobchodu, který bude protěžovaný. Špatná úroda bývá zejména v prvních letech hospodaření, když je ještě půda poškozena předchozím používáním chemie. Bohužel tento systém všechny motivuje k hospodaření na loukách a pastvinách, ale orná půda nikoho neláká,” vysvětluje ekonom Zídek. Správnější by bylo, kdyby sedlákům víc záleželo na odbytu zboží, ale ten je v Česku malý. Cena biovýrobků, kterých bývá v obchodech málo, je totiž až o 300 % vyšší než běžné ceny, a to Češi platit nechtějí.

KEZ tě vidí

V Česku ekologicky hospodaří na 850 zemědělců, obdělávají přes 6% výměry zemědělského půdního fondu. Na všechny dohlíží některá ze soukromých zemědělských agentur, nejznámější z nich je Kontrola ekologického zemědělství (KEZ). Její šéf Milan Berka tvrdí, že tolik kritizovaná byrokracie je pro potřeby jeho firmy mnohem jednodušší, než před pár lety. “Až sedláci získají rutinu, tak mohou být vyplněné papíry i výhodné.” Princip jeho kontroly spočívá v tom, že sedlák musí komoditu, kterou vyrábí ekologicky, u něj přihlásit a jednou ročně se nechá prověřit. Stačí, když účtenkami doloží, že všechny suroviny, které na farmě používá (setba, krmení, přídavky do potravin), jsou ekologicky vyrobené. To znamená, že je buď vyrobil sám, nebo nakoupil v bioobchodě. Pak může výrobek prodávat pod značkou “BIO”. Ta zaručuje, že potravina neobsahuje žádná chemická aditiva, případně že chovná zvířata se měla dobře. Bioprodukty jsou v obchodech k mání za vyšší cenu. “V klidu se na statku předem ohlásíme a necháme hospodáře nachystat účtenky,” libuje si pan Berka.

A kdyby on zapráškoval pole tajně? “Bylo by čisté, bez plevele, a to se v přírodě nevyskytuje. Poznáme i zvířata vázaná na řetězu, nebo přikrmovaná farmaky, jsou mnohem tlustší než ta alternativní.” Pokud kontrolor něco takového během návštěvy objeví, podezření prověří v příštích dnech: Kontrolor přijde znovu, neohlášeně. Odebere vzorky krmení, mléka, trusu, nebo polních výpěstků, půdy, vody a podobně. Chemický rozbor ukáže, zda bylo podezření odůvodněné. Pokud ano, výsledky putují na ministerstvo zemědělství a sedláka čeká sankce: napomenutí, pokuta, v nejhorším i odebrání certifikátu BIO. To je etiketa s označením kvality, prodávat zboží jako ekologicky vyrobené a zaručeně zdravé. Prohřešků bývá málo, šéf KEZu uvádí jeden nález sóji a kukuřice geneticky modifikované, která je striktně zapovězená, občas se objeví plesnivé krmivo nebo použití herbicidů.

Strach z veterináře

Kromě specialistů typu KEZ na biosedláky dohlíží ještě kontroloři běžných potravin: Státní zemědělská a potravinářská inspekce a veterinární hygienici, kteří sledují všechny výrobce potravin, ekologické i klasické, a obávají se jich všichni. Veterináři se totiž odvolávají na evropské směrnice, a v jejich jménu chtějí mít na farmách zbudované zpracovatelské linky: mléčnice nebo malá jatka jako ve velkých závodech. Jenže drobnému výrobci, jakým je paní Langová, se kvůli jednomu kbelíku mléka denně nevyplatí postavit za domem mlékárnu, malá jatka by zase zůstala většinu roku nevyužita.

Milan Malena, šéf Státní veterinární správy se hájí tím, že pouze plní předpisy Bruselu. “Nic nenařizujeme, jen kontrolujeme jejich dodržení,” říká jeho mluvčí Josef Duben. Prezident Evropské veterinární federace, Holanďan Tjerd Jorna ale odmítavě vrtí hlavou: “Směrnice sice platí pro celou Evropu, ale úředníci v různých zemích jsou v jejich plnění různě horliví. Zbytečně. Škodí také média, která zase v honbě za senzací zveličují nebezpečí nákaz a šíří paniku,” tvrdí pan Jorna. Jeho český protějšek, šéf veterinární komory Karel Daniel je s ním v názorech zajedno: “Úředníci veterinární správy si směrnice vykládají po svém, protože nemají praktické zkušenosti z terénu. V naplňování směrnic jsou mezi jednotlivými zeměmi obrovské rozdíly: někde se udělují výjimky. Například Francouzi malému farmáři prominou i pasteraci mléka.” Ve Francii dokonce platí dvojí veterinární předpisy, jedny pro velké farmy, druhé – měkčí pro malé statkáře a výrobce specialit. Z dalších regionálních zajímavostí veterinář uvádí systém holandských farmářů s rodinnou tradicí. Mají velká stáda, a tak se nákladná mléčnice vyplatí.

“V Česku přetrvává tradice puntičkářství z dob Rakouska-Uherska, a to může být v kombinaci s postkomunistickou byrokracií pro malé podniky smrtící,” odhaduje prezident Daniel. Rakušané a Němci se nám v tomto směru podobají, ale cestu z úzkých už našli: Drobní farmáři se sdružují do spolků, takže stačí, když mlékárnu na biomléko postaví jen jeden z nich a ostatní ji pronajímají.

Happyend

Otrocké dodržování směrnic a špatně nastavené dotace brzdí rozvoj bioobchodu. V česku je přibližně stejný počet biofarem jako v Evropě, ale bioproduktů je málo a jsou drahé. Maso z domácích chovů se na trhu objevuje zřídka, v supermarketech se dá koupit například biohovězí, které bývá maximálně o 100% dražší než běžné.

Nejvíc bychom zaplatili za drůbež, v pražských obchodech zdravé výživy je k mání kilo za tři stovky (běžně přijde na 30 – 50 Kč). V Brně zase majitel biorestaurace Rebio raději vyškrtl maso z jídelníčku úplně. Příčinou drahoty “biokuřat” je paradoxně záplava levného drůbežího. Jeho “výroba” se blíží spíš laboratorní technologii než zemědělskému chovu. Brojleři v klecích krmení medikovanou směsí dosahují porážkové váhy už kolem 30. dne.

Příběh biozemědělců v Čechách se ale přesto chýlí ke šťastnému konci. Cestu k úspěchu už objevili ekofarmáři z pražského regionu, kteří překousli svůj odpor ke kolchoznímu sdružování. Založili spolek Ekodružstvo severozápad a členové si začali po vzoru Rakušanů vzájemně vypomáhat: Jeden z nich má mlékárnu s pasterem, druhý zase malá jatka, třetí si může pronajmout třeba obojí, společný mají i marketing.

Sólově mohou pracovat velkostatkáři s dostatečně velkým stádem, jako například manželé Dobrovolní z Ratibořic nedaleko Třebíče. Ti získali velký statek v restituci, a tak Jitka Dobrovolná opustila své “teplé místečko” ekonomky v Praze a vrhla se s manželem do podnikání. “Vůbec jsem nevěděla, jak se co pěstuje, a to bylo dobře, protože bych neměla odvahu k experimentům.” Nejprve pořídila dvě bílé kozy, naučila se o ně starat. Dnes chová 300 koz plemene “česká bílá krátkosrstá” a chlubí se největším stádem v republice. Zaměstnává osm lidí z vesnice a zásobuje kozími biovýrobky Brno a Prahu. A proč právě kozy? “Chtěli jsme trhu nabídnout něco extra,” vysvětluje hospodářka. Farma obdělává 300 hektarů, z toho polovina je v ekologickém režimu. Kozy žijí ve čtyřech velkých prostorných stájích na slámě, přes den se venku pasou. Dobrovolní investovali většinu peněz do zbudování stájí a vlastní mlékárny a nyní se jim kapitál vrací. Problémem zůstává jedině porážka přestárlého stáda, protože jatka statkáři doma mít nechtějí.

V posledních pěti letech sklízejí i vavříny: Získali už titul Farma roku, Česká biopotravina roku 2003 a Bio-obal roku. Farma funguje samospádem a statkářce zbyl i čas na péči o společenský život vesnice. Založila ve vsi ženský okrašlovací spolek: jednou týdně v obecním domě běží gymnastika a najde se tu i malá knihovna.

Pavla Hobstová
Článek z Respektu

Komora veterinárních lékařů České republiky