Komora veterinárních lékařů České republiky

Drůbežáři

  Časopis Zvěrokruh 6/2015
     Společenská rubrika
POVÍDKA

Stanislav Král

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky prožité v dětství.

 

Stavebním počinem právě založeného Jednotného zemědělského družstva v Dolní Lipce byla družstevní drůbežárna. Ta lehká stavba ze dřeva a lignátu vyrostla na vyzděných základech přes letní prázdniny v osmapadesátém roce zásluhou svazáků.

Budovatelské brigády mládežníků na venkově bývaly v té převratné době samozřejmostí. Blížil se konec druhé pětiletky a stavby mládežníků, malé i velké, vyrůstaly po celé zemi jako houby po dešti. Všechny závazky se plnily s povinným předstihem. Taková bývala stranická agitace v praxi.

Novotou zářící hala drůbežárny stála na zelené louce, voněla syrovým dřevem, za letních veder pryskyřicí a za deště zaváněl ze stěn šedý lignát. Až po letech se v ní trvale zabydlil, tak jako v každé stáji, ten pach vlastní každému zvířecímu druhu. Za zády měla Štefkův les, který čelil severáku, a prosklenou přední stěnou se obracela k jihu do oploceného téměř hektarového výběhu. Mezi trsy lipnice, třezalky a červené kostřavy tam rozkvétaly kopretiny a zvonky. V červnu se jimi louka modrala jako nebe nad hlavou. A když vykouklo zpoza mraků slunce, louka se zavlnila a pohladila po duši. O ekologii a nějakých biopotravinách jsme tehdy neměli ani tušení.

Péči o drůbež a vše kolem, co s takovým ptačím velkochovem souvisí, svěřilo představenstvo družstva naší babičce. Snad proto, že k té drůbežárně bylo z našeho dvora nejblíže. Děda Václav měl vyměřen starobní důchod, celých tři sta deset korun, už v padesátém pátém roce, ale tu práci v drůbežárně přebíral za babičku, která s maminkou poklízela chlév plný krav, a obě ještě přes den běhávaly na pole. Do rostlinné výroby, jak se tehdy začalo říkat té selské práci pod širým nebem, která tak dobře sdírala tělesnou schránku. V dnešní éře posiloven taková práce už nikomu nepřijde ani na rozum. A výplata, podle odpracovaných jednotek, od čtyř do pěti stovek měsíčně. Děda nakonec spolknul i to hořké sousto kolektivizace, nic jiného nezbývalo. V zajetí donských kozáků strávil čtyři roky života a další lágr by na stará kolena přežil jen stěží.

Ta družstevní léta byla jen samá práce. A bývalo jí od rána do setmění více než v časech roboty. Neděle a svátky se nesvětily, sváteční šaty plesnivěly ve skříni. To za soukroma jsme při té sedlačině byli svými pány, měli více volnosti a všechno šlo hned lépe a veseleji. Přiznávám, že jako děti jsme záviděly spolužákům z nádraží, na které mívali rodiče po zaměstnání více času.

Do kopce, přes horní zahradu a dále loukou vedla od našeho stavení vyšlapaná stezka k dvířkům v drátěném plotu drůbežárny. Tuhle trasu jsme přebíhali několikrát denně a děda se za námi vláčel o holi. V drůbežárně nakonec trávil více času než družstevnice – naše babička. V hospodářství si dovedl poradit s každou prací, chov nosnic nevyjímaje. Se sestrou Boženkou jsme bývali, jak to šlo, dědovi k ruce. Pomáhali jsme při čištění hřadů, vodou plnili klobouky napáječek, čistili krmítka a sypali hladkou pšenici červenou jako naleštěná měď. Avšak nejraději jsem vybíral vajíčka z dřevěných kukaní po stranách haly. Čerstvě vykulená ještě hřála v dlani a voněla jak právě narozené selátko. O prázdninách, při východu slunce, jsem běhával pěšinou otevírat slepicím dvířka do výběhu a navečer je úzkostlivě zavíral, aby si škodná nepřišla na své. Krásná bývala ta orosená jitra s koncertem opeřenců v modřínových korunách.

Příslušenstvím snáškové haly byla i hrabárna, která v zimních měsících nahrazovala slepicím venkovní výběh. Podlaha byla nastlána plevami, zadinou od mlátičky a pískem rašovákem, hotová zimní zahrada. Avšak s vodou pro drůbežárnu si nikdo hlavu nelámal. Studna se vrtala později až se stavbou kravína. Denně tahat vodu z domova pro stopadesát slepic bylo nad dědovo pokročilé revma, které si vysloužil v ruském zajetí a později v legiích na Sibiři při obraně Magistrály.

Kousek za drůbežárnou, při okraji lesa, se noha i za letního sucha propadala do napitého drnu. Ty prameny ve vývařisku děda šikovně podchytil. Jámu nakonec vyšaloval fošnama a zakryl dřevěným deklem na pantech, aby do studánky nepadalo listí a neskákaly žáby. Nový zdroj byl vydatný, měl i přepad a v zimě nezamrzal. A tak voda byla k mání po celý rok. Byla čirá, ve stínu lesa v létě chladivá, dala se i pít. Tahali jsme ji ve vědrech a pak do ní házeli modré tablety Cholesolu, který ji měl dezinfikovat. Nevím, jak účinná, ale viditelná prevence to opravdu bývala. Vždycky nás upoutala ta indigová oblaka metylenové modře převalující se po dně kbelíku. Všechny napáječky časem od té vody zmodraly. Ještě na přelomu tisíciletí se chovatelé drůbeže sháněli v mé ordinaci po modrých tabletách v kulaté krabičce se zeleným pruhem z národního podniku Imuna Šarišské Michaľany.

K obnově hejna vynesených nosnic jsme z jara, každým rokem vychovávali novou generaci kuřic. Hotové kuřice před snáškou se tehdy nikde nekoupily, a tak družstvo odebíralo jednodenní kuřata. Ta přišla z líhně v kartónových krabicích vlakem jako spěšnina. Těch tři sta kuřátek se vešlo do několika skladných krabic. Vylíhlá kuřata se v líhních ještě nesexovala, a tak se brával dvojitý zástav i s kohoutky. Tenkrát módní metodu sexování, tedy rozlišení pohlaví jednodenních kuřat podle tvaru kloaky, k nám přivezli japonští odborníci, zvaní sexátoři, až v šedesátých letech. K tomu jsem se nachomýtnul až na zemědělské škole v Kuklenách. Pouť od inkubátoru ke stolu sexátora byla krátká a pro polovinu právě vylíhlých kuřátek na tom stole také končila.

Den před odesláním živé zásilky přišel z líhně telegram. To už měl děda předem vybílenou a v předstihu vytápěl odchovnu kuřat v sousední Černochově stodole. Zkratkou, přes prkennou lávku na potůčku a kolem našeho lesíčka jsme k ní vydupali další kuřecí chodníček.

Jednodenní kuře je chomáček nadýchaného chmýří, co pípá, zobá jáhlí a hlavně touží po teple. Proto jsme je první dny drželi v ohrádkách z vlnitého papíru. Ta hnízda vyhřívaly od stropu zavěšené infralampy. V teple se kuřata rozlézala po obvodu hnízda, chladem se naopak mačkala do chomáče, až jim hrozilo zadušení. Bylo-li třeba, stažením těch stříbrných žárovek jsme jim přitápěli. Děda si nachystal starý otoman a zpočátku s tou pípající drobotinou v odchovně i spal. Počátkem března často uhodily mrazy, a když vypnuli elektriku, takové výpadky tehdy bývaly na denním pořádku, hned roztápěl zelená kamínka. Teplo bylo v deseti minutách.

V družstevních velkochovech převažovaly leghornky: lehké, bílé slepice s vysokou, vyrovnanou snůškou bílých konzumních vajec. Co do tvaru i velikosti, byla ta vejce jedno jako druhé. Zkrátka, sobě se podobaly jako vejce vejci. Vybraná z kukaní byla čistá a bílá jako padlý sníh. Do papírových proložek jsme je stavěli špičkou dolů po třiceti a pak oštemplovali červeným razítkem s číslem osm v kroužku. To razítko bylo, stejně jako ta vajíčka, družstevní, jen náhodou se shodovalo s číslem popisným našeho stavení.

Proložky s vejci jsme rovnali na sebe do plechové přepravky dvakrát po pěti vrstvách. Jednou i dvakrát týdně jsme naplněné přepravky vozili na družstevní dvoukolové kárce k výkupu do Jednoty.

„Drůbežáři jedou, bílá vejce vezou!!!“ – takto vesele nás vítal v krámě pan Kos. Přepravku s vejci jsme vyměnili za prázdnou a zároveň nafasovali nějaké drobné cukroví, to bývalo vždycky od cesty.

A nebylo to jenom nějaké drobné cukroví, čím nás pan vedoucí za tu dovážku pokaždé odměňoval: „Tak když jste se s těma vejcema tolik nadřeli, tak si tady pěkně poslužte.“ Pan Kos před nás na pult přistrčil cukrářský vál plný vonících laskomek. „No tak, jen se neupejpejte, jsou čerstvý, eště teplý, akorát se cestou trochu polámaly, ale chuť jim to neubralo. Pusťte se do toho, ten vál musím eště dneska vrátit do cukrárny. Tak ať je vyčištěnej.“

Co nám nakonec zbývalo? Zboží z cukrárny na podloubí od paní Fňoukové bývalo vyhlášené, a tak jsme se sestrou celý vál, jak se patří, vyčistili. I přes tenhle sladký nášup se nám zákusky z králické cukrárny nikdy nepřejedly.

 

 

Stanislav Král

Komora veterinárních lékařů České republiky