Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Exspiruje dnešní podoba univerzitního vzdělávání?

  Časopis Zvěrokruh 10/2018
     Informace - zprávy - výzvy

Martin Grym

Budoucnost veterinárního vzdělávání a vzdělávání vůbec

Neustálé pochybnosti o praktičnosti univerzitního veterinárního vzdělávání spustily ve Spojených státech veřejnou diskusi na téma – Co jsem se naučil(a) na veterinární fakultě. Autorkou jednoho z příspěvků je i Sarah J. Wootenová, která v roce 2002 absolvovala veterinární fakultu na UC Davis v Kalifornii – jedné z nejprestižnějších veterinárních škol v USA. Její příspěvek byl v březnu tohoto roku publikován na platformě dvm360 pod názvem How I´d change veterinary school (Jak bych změnila veterinární školu).

Dr. Wootenová napsala mimo jiné toto: Veterinu jsem absolvovala před x lety, ale zaujala mě veřejná diskuse na téma veterinárního vzdělávání a cítím silnou potřebu se k problému vyjádřit. Budu brutálně upřímná – tento příspěvek je necenzurovaný:

1. Zařiďte to tak, aby studenti studovali pouze medicínu zvířat, kterým se chtějí v praxi věnovat. Já jsem od začátku chtěla léčit pouze psy a kočky. Všechny ty krávy, koně, kozy a ostatní s****y byly pro mě jen ztrátou času.

2. Přestaňte nás trápit biochemií celé dva semestry. Nikdy to nebudeme potřebovat a memorování blbostí, jako je Krebsův cyklus, je k ničemu.

3. Zredukujte reprodukci zvířat na jeden semestr. Všechna malá zvířata, která jsem kdy viděla, byla vykastrována. Zatěžovali jste nás zbytečným učením vzácných vývojových vad (jednooké féty ovce, která byla krmena teratogenní kýchavicí).

4. Patologie by se měla učit jen jeden semestr!

5. Zrušte epizootologii a statistiku – učte to jen lidi, kteří se chtějí jít do státní správy.

6. Rozšiřte výuku výživy. Učte, jak hovořit o výživě s chovateli – například o obézních pacientech.

7. Zaměřte stomatologii na extrakce zubů, profylaxi a výuku, jak správně v této oblasti vychovávat klienty.

8. Celý jeden rok věnujte všeobecné praxi: onemocnění uší, análních váčků, poranění drápů, preventivní péči u štěňat, antiparazitikům, léčbě artrózy, močové inkontinence, onemocnění srdečních chlopní či parvovirózy, geriatrické péči, krevním testům … Studenti se musí dozvědět o nejčastějších komplikacích kastrací – o selhání ligatury, poranění sleziny atd. Nechci, abychom se učili na živých zvířatech. Bylo by dobré učit se na fantomech, které odevšad krvácejí.

9. Kam se ve výuce poděly měkké dovednosti? Komunikace, jak „číst“ klienty, jak je správně odhadnout, jak se vypořádat s agresivními chovateli.

10. Proč jsme se nic nedozvěděli o personálních záležitostech? Jak psát CV, jak si vyjednat vyšší plat, jak být úspěšný při pohovorech do nového zaměstnání.

11. Zdá se mi, že škola je zaměřena jen na publikace a vědeckou činnost. Mělo by se ale dát více prostoru absolventům, kteří chtějí dělat praktickou činnost.


„Učíte blbě, ta děcka nic neumějí,“ znělo poselství zaměstnavatelů. „Šest let se tam trápíme a prý nic neumíme“

Nepochybuji o tom, že s názory Dr. Wootenové souzní i nezanedbatelná část dnešní veterinární obce u nás. Mladší veterinární lékaři a lékařky by chtěli být od prvního dne své praktické činnosti plně manuálně zdatní a odborně kompetentní, a ti starší – povětšinou jejich chlebodárci – jsou frustrováni slabou úrovní praktických dovedností absolventů, které by chtěli od prvního dne nechat samostatně praktikovat. Obě skupiny si našly společného nepřítele a domnělý prazdroj svých potíží – vysoké školství. Dlužno podotknou, že popsané tenze se zdaleka netýkají pouze české (či americké) kotliny a už vůbec ne pouze veterinárního vzdělávání.


relativizování kompetencí vysokoškoláka má své kořeny právě v relativizaci univerzitního vzdělání

Ačkoli výše uvedené postoje nepostrádají racionální jádro, domnívám se, že jde o dlouhodobě intenzivně živenou iluzi o tom, že veterinární medicínu lze kohokoli do sytosti naučit za 4 až 6 let. Názory Dr. Wootenové jakoby volaly po jediném: Udělejte z nás lepší veterinární techniky! Téměř vše, co ve svém příspěvku Dr. Wootenová uvádí, je popis profi lu absolventa kvalitní střední veterinární odborné školy. Z její strany jde o naprostou rezignaci na hlubší pochopení příčin a mechanismu stavů, které chce v praxi u zvířat řešit a co dělá doktora doktorem. Hluboké znalosti z anatomie, histologie, biochemie, fyziologie, patofyziologie, patologie, genetiky, propedeutiky a dalších preklinických předmětů jsou to, co nás z dělá univerzitně vzdělané jedince a co nás odlišuje od techniků.

Znamením dnešní doby je netrpělivost. Chtít vše a nejlépe hned. Vysoká škola přece není nic jiného než služba – instantní šestiletý kurz se zaměřením na léčbu zvířat. Přihlásím se – absolvuji – umím – vydělávám. Přitom ještě před 15 až 20 lety byli všichni smířeni s tím, že univerzitní vzdělání vytváří fundament pro další profesní růst. Nikdo nepochyboval, že medik nemůže v den promoce sbalit své „day one skills“ do ruksaku a vyrazit do terénu samostatně praktikovat. Byl všeobecně přijímán koncept postupného vývoje, kdy absolvent s rozsáhlými, ale stále většinou neutříděnými teoretickými znalostmi, a bazálními dovednostmi praktickými, v naprosté většině velmi vzdálenými jejich rutinnímu zvládnutí, do oboru pod vedením zkušenějších sám proniká, aby se v řádu měsíců až let (podle náročnosti úkonů) postupně ve své činnosti osamostatňoval.

Tuto dlouhodobě zažívanou a ověřenou praxi vystřídalo přesvědčení, že univerzitní studium je dostatečně dlouhé na to, aby ve svém terminálním stadiu ze svého lůna plodilo odborně kompetentní a manuálně zdatné absolventy, kteří se vzápětí po opuštění areálu univerzity pustí do samostatného praktikování a začnou své jedinečné schopnosti zpeněžovat. Koncept byl vydatně podpořen evropskou směrnicí 2005/36/ ES, která nivelizovala evropská veterinární terciální učiliště a sociálně inženýrským zásahem stanovila, že veterinární lékaři jsou si v rámci EU rovni nejen ve svém vzdělání, ale v rámci zvyšování zaměstnanosti dostávají ukončením studií vstupenku k samostatné činnosti.

Mladí absolventi tento modus operandi v zásadě uvítali, neboť považovali za ponižující, aby byla jejich samostatná činnost podmiňována ještě nějakým dalším praktickým dovzděláváním. Rádi byli samozřejmě i zaměstnavatelé, protože se už nikdo nepozastavoval nad tím, že čerstvý absolvent praktikuje jako jejich zaměstnanec zcela samostatně – tento koncept se stal legálním a obecně přijímaným.


Časem se ale zjistilo, že systém nefunguje. Absolventi v interakcích s chovateli a jejich zvířaty zjišťovali, že má jejich stávající odborná kompetence dost úzké limity, a zaměstnavatelé byli rozčarováni ze špatné úrovně jejich praktických dovedností. Přísné a zamračené pohledy obou skupin se upíraly k veterinárním fakultám. „Učíte blbě, ta děcka nic neumějí,“ znělo poselství zaměstnavatelů. „Šest let se tam trápíme a prý nic neumíme,“ lamentovali absolventi. Nikdo nechtěl a nechce slyšet, že univerzita je pro medika jen první fází a že kompetenčně nabito bude mít až po nějakém období výkonu praxe po boku zkušenějšího.

 


Usoudilo se, že se vysokému školství musí dát jasně najevo, co se po něm požaduje. Přišlo se s nápadem stanovit tzv. kompetence prvního dne (day one skills – DOS), tedy seznam dovedností, které by měl absolvent mít v čase promoce. Současný ofi ciální výčet těchto kompetencí, který by měl platit v evropském prostoru, je přitom podle mého skromného názoru nereálný, neboť ve své náročnosti popisuje veterinárního lékaře po 20 letech praxe, nikoli mladého člověka, jehož kariéra teprve začíná. A vskutku – ačkoli je systém DOS již několik let formálně zaveden a měl by být uplatňován, na absolventech se jeho dopady hledají (nepřekvapivě) obtížně.

Na obzoru se s nadějí na řešení palčivého problému objevili světlonoši, jakým je Dr. Wootenová. Ti zjistili, že univerzita je připravovala na znalosti lesa, ale jim stačí povědomí o úzké pěšině skrz něj. Ať si student vybere, co chce studovat podle svých budoucích plánů a ať se úzce věnuje pouze tomu, co ho bude v posledku živit. Učte o pěšinách, nikoli o lese! Tento koncept přitom není nový. Určité snahy rozmělnit univerzitní studium na jakousi „monoverzitní“ drť, z níž si každý vybere podle svých chutí a potřeb, se již v minulosti objevily. Zastánci tohoto blouznění si však neuvědomují, že relativizování kompetencí vysokoškoláka má své kořeny právě v relativizaci univerzitního vzdělání per se. Zájem zaměstnavatele se přirozeně rozchází se zájmem absolventa. Zatímco zaměstnavateli by stačilo, aby zaměstnanec uměl jen to, na co ho zaměstnavatel právě nyní potřebuje, je ve vitálním zájmu absolventů vysokých škol, aby jejich záběr byl co nejširší a nejhlubší, protože jim zajišťuje tolik potřebnou fl exibilitu na trhu práce v delším časovém horizontu. Ingerence tzv. odborně způsobilých osob do kompetencí veterinárních lékařů stojí a padá s principem, který spočívá v nakrájení univerzitního studia na tenké plátky, které si právě tyto odborně způsobilé osoby rozeberou pro své potřeby. Z těchto důvodů považuji hlasy rezonující s postoji Dr. Wootenové za velmi nebezpečné.

Představa, že lze vytvořit univerzitně vzdělaného medika schopného okamžité samostatné činnosti, aniž by ohrožoval své pacienty a svou pověst, je neuskutečnitelná. Není to otázka chtění či nechtění vysokých škol, nejde o jejich ochotu či neochotu tuto představu uskutečnit. Tento koncept totiž odmítá respektovat základní povahu (nejen) medicíny, která čerpá z rozsáhlých teoretických znalostí získaných na vysoké škole, aby je posléze konfrontací s nepřeberným množstvím různých klinických situací dávala vzájemně do souvislostí a vytvářela to, čemu se říká zkušenost. A ta se ale rodí s časem, který nelze přechytračit.

Martin Grym

Komora veterinárních lékařů České republiky