Komora veterinárních lékařů České republiky

Hradčany versus globalizace

  Časopis Zvěrokruh 4/2018
     Společenská rubrika - POVÍDKA


Miloš Ondrášek


 

Mám obavu, že vyzvání k diskusi o Pražského hradu zavede nejednoho účastníka do tenat nacionalismu. O majestátu Hradčan, pokud máme na mysli historickou paměť, snad již ani není zapotřebí příliš debatovat. Nebo diskuse zamýšlí otevřít problematiku spojenou se zneuctěním těchto prostor nacistickými a komunistickými diktátory, kteří z Pražského hradu ovládali celkem bez odporu český národ? Obojímu totalitnímu násilí se podrobil a nechci zde polemizovat, zda ochotně či jinak.


Norové zabránili během nacistické okupace evakuaci Židů do vyhlazovacích táborů, Češi takovou snahu neprojevili. Když Urválek, který si dlouho klidně užíval maximální důchod, poslal na šibenici dr. Horákovou, tisíce členů KSČ beze studu svým podpisem souhlasili s rozsudkem. Nebo si vzpomeňme na antichartu. Její signatáři v listopadu roku 1989 zvonili klíči.

Můj život v Austrálii mi nabízí jiný pohled na Pražský hrad. Ať zůstane s posláním, ke kterému byl vybudován a je udržován. Ale ať již nikdy z něj nevládne diktátor a hradní okna neslouží k exekucím. Češi, kteří žijí mimo republiku, vidí v prezidentském, dříve královském sídle symbol české státnosti a národní hrdosti. To nespojuji s nostalgií po starých dobrých časech, dnešní svět hýří jinými barvami. Jen mezi ně nezahrnujme nacionalismus. Před několika lety ale v dobré paměti se Češi postavili proti exulantovi Hodačovi také proto, že si říkal George, na Václavském náměstí svou zmanipulovanou zášť vyzpívali „nedej zahynouti nám ni budoucím”. Když jsem to viděl a slyšel v australské televizi, styděl jsem se do hloubi duše. Jak tito lidé protestovali, když příslušníci StB utloukali čihošťského P. Toufara? Profesor Karlovy univerzity, známý svou nechutí k exilu, mi řekl, že Hodač (za totality působil v českém vysílání BBC v Londýně) ve funkci ředitele Čs. televize by ohrozil český demokratický systém.

Teprve nyní se dostávám k mému příspěvku do diskuse: národní život se globalizuje. Je to projev kultury svobody? Národní kroje, vesnické zvyky, slovanské zpěvy se mezi Čechy udržují okrajově. V dnešním světě je to asi nevyhnutelné. Když si ale někdo říká George po letech strávených v anglicky mluvících zemích, kde jméno Jiří je nevyslovitelné, národ povstane a stane se strážcem mateřštiny. Proč ale svou kulturní identitu neprojevuje důsledně? Český jazyk v poslední době zaznamenává nemalou změnu, a to podle mého názoru nikoliv k lepšímu. Jazyk jako nositel národní hrdosti se dostal do prznícího konceptu. Když jsem před více než půl stoletím viděl americký fi lm Sněhurka a sedm trpaslíků, autoři českého překladu si dali práci a každému z těch sedmi dali české jméno a dnes mohu posoudit, že snad lepší než v anglickém originále. To dnes v šílenství pokémonů nikoho nenapadne, jsou to Pocket Monsters a mají i na české scéně japonsko- anglická jména, kterým nikdo nerozumí. Jaký rozdíl od Šmudly, Štístka a dalších trpaslíků. McDonaldům, i když fi rmu založil v USA čsl. přistěhovalec, v Praze rozbíjí okna a ničí zařízení, Pikachu slaví triumfy v Playing Game a za toto software čeští rodiče ochotně vydávají tisíce korun. Výchova kolektivní identity? lndoktrinace samurajským postojem k životu?

Od živého zdroje českého jazyka jsem odtržen po více než čtyřicet let, přesto se snažím udržovat jeho slovesné bohatství a pokouším se je přenést na moje dnes již dospělé děti, které již nemají školní základy češtiny. Na vnučku, jejíž matka je Australanka, mluvím česky. Zmínil jsem se o svém dojmu, že český národní život se globalizuje. Český jazyk se anglikanizuje, a to ještě vstřícněji, než se germanizoval za Rakouska-Uherska či servilně rusifi koval za bolševické nadvlády. Uznávám, že mnohé, v anglicky mluvících zemích vytvořené technické výrazy, jsou nesnadno přeložitelné, čeština nepatří k těm nejpružnějším jazykům, s obtížemi si tvoří nová slova a má strach z národovecké tradice řečových brusičů. I z mého omezeného kontaktu se sdělovacími prostředky, projevů politiků a představitelů nejrůznějších směrů veřejného života České republiky, korespondence s příbuzným i a přáteli a dojmů z občasných návštěv mého rodiště s nepříjemnými pocity zjišťuji, jak naše mateřština podléhá vlivu angličtiny. Zcela zbytečně! V cestovních kancelářích se již jízdenky či letenky na outdoorovou aktivitu nezamlouvají, ale „bukují”. Na počítači je klávesa označená „shift”, a tak se jí v ČR říká, i když na psacích strojích se nikdy tak neoznačovala stejná funkce – zvednutí válce. Tisk a řečnické projevy se jen hemží výrazy, které čeština dovede vhodně vyjádřit bez berliček: workshop, virtuální, gay, headline, dressing, crossover, labela, billboard, bestseller, destinace turfman, tea-room, highball, highway, lídr, dýlr, imidž, merchnandising. Stačí jen si vzít jedno číslo pražských novin a zaškrkat ten zločin páchaný na naší řeči. Sokolové zpívali a čepelí v tu zrádnou hruď. Dnes již se tak nepěje, pokud nejde o křestní jméno George. Paní Schwarzenbergové, manželce prezidentského kandidáta, se ostře vytýkalo, že nemluví česky. Paní Masaryková, manželka prvního prezidenta, také nemluvila česky a nikomu to nevadilo.

Takže míříme do světoobčanství. Čeští hokejisté hrají v Kanadě a ve Spojených státech, české hráče kopané najdeme ve všech možných zahraničních klubech. Čeští dirigenti, klavíristé a houslisté účinkují v koncertních síních po celém světě, české sopranistky dobývají světové operní scény. Kultura a sport jsou mimořádně příznivými prostředky k vývozu globalizace, jejich řeči rozumí kdekdo, je univerzální. Když přijedu do republiky, jedna z prvních mně položených otázek zní: co jsi, jak se cítíš. Odpovídám, jsem světoobčan, v drtivé většině se setkám s nesouhlasem, protože nejsem ani hokejista, ani fotbalista, ani dirigent, tím méně operní zpěvačka. Když chci napravit svoji pověst a řeknu, že se cítím Čechem na 99 procent a to jedno zbývající představuje rozdíl, tazatelé jsou opět nespokojení. Vyžadují, abych byl stoprocentní národovec. A protože čeština si v přítomné době libuje v multikulturních výrazech, posloužím vám tedy, xenofobií a idiosynkrazií nasáklé vlastenčení je zakotveno v české povaze. Naleptávání, korumpování a znetvořování rodného jazyka je znakem vyjadřovací lenosti, patří k dnešní módě. Je to O. K.? (aby všichni Češi rozuměli).

Ale to jedno procento (po desítiletích života mimo republiku) je považováno za smrtelný hřích.

Komora veterinárních lékařů České republiky