„Je živé zvíře věc?“

… některá pravidla je třeba si stále připomínat a tento starý dokument je toho zářným příkladem: Král spravedlnosti neboli zavedl jsem pořádek (77. řádek XLVII epilogu Chammurabiho zákoníku; číst zprava).

Cílem bylo poukázat na východiska a utříbit si názory na toto téma, zejména v souvislosti s připravovaným novým občanským zákoníkem. Přiznám se, že jsem měl z přípravy smíšené pocity, jako když zlá a nenáviděná tchýně spadne ve vašem novém a milovaném voze značky Jaguar do hluboké propasti a rozšvihá sebe i auto napadrť. Nicméně se ukázalo, že veterinární lékaře toto téma zajímá a patrně se stane i významným mediálním předmětem. Proto je velká škoda, že se diskuse nezúčastnili žádní právníci, ačkoliv byli pozváni. V krátkém úvodu jsem poukázal na hluboké starověké kořeny celé problematiky, protože z nich vychází drtivá většina právních řádů mnoha států po celém světě.

Musím konstatovat, že podle trestního zákoníku (§ 134) je živé zvíře věcí a je otázkou, zda by tomu v občanském zákoníku mělo být jinak? Když vláda více než před rokem schvalovala svůj návrh, kategoricky se proti tomu, že živé zvíře už nebude věcí, postavili Ivan Langer a Cyril Svoboda. V příslušném usnesení vlády o tom sice není ani slovo, ale publikovaly to hromadné sdělovací prostředky. Další již zmíněnou otázkou je, čím vlastně živé zvíře bude? Jaká bude mít práva? Jaké bude mít povinnosti? Bude si moci vybrat svého veterinárního lékaře? Bude mu muset podepisovat souhlas se zákrokem provedeným ve svém zájmu? Vedle toho bych chtěl ale zmínit i jiné problémy. Bude mít zvíře volební právo nebo povinnou školní docházku? Vím, že přeháním, ale tohle lze řešit jen jediným způsobem. Do občanského zákoníku jasně napsat, co živé zvíře je, jaká jsou jeho práva a povinnosti. V tom je veterinární stav podle mého názoru zcela neopomenutelný.

Zamysleme se ale i nad dalšími návrhy občanského zákoníku, který v jiném paragrafu praví: „Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána, smí si je na soukromém pozemku přivlastnit jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoliv.“

… jsou malá, jsou roztomilá a jsou krásná. Je velice snadné vytvořit si k nim vztah, který někdy u řady majitelů s dospělostí zvířete končí

… tygra nebo lva se i ten nejotrlejší výrostek neopováží považovat za věc a chová se k nim s respektem. Kočky a další domácí zvířata jsou už na tom občas i hůře

Diskuse také ukázala, že zařazení zvířete pod „sui generis“ není asi dobrým řešením, protože kdo by pak zodpovídal za škody způsobené zvířetem, které uniklo. Často se totiž v praktickém životě stává, že jeho vlastník se ani nenajde. A řešit tímto způsobem problematiku toulavých zvířat je asi problematické. Opravdu nemám nic proti řešení problematiky zvířat obecními právními předpisy, ale musí to být právně čisté, nesmí být možný různorodý výklad a neopomenutelnou složkou je i veřejné mínění. To podle mne zcela jednoznačně směřuje k tomu, aby živé zvíře nebylo věcí. Což ale samo o sobě náš vztah ke zvířatům nezmění, ani když to bude obecně deklarovat občanský zákoník. To je přeci věc posunu lidského myšlení.

Nazrál čas udělat si v těchto věcech pořádek právě teď, skoro po deseti letech, protože nová vláda po volbách se bude muset znovu tímto problémem zabývat a nové Poslanecké sněmovně znovu předložit návrh občanského zákoníku.