Komora veterinárních lékařů České republiky

Kočka u veterináře

  Časopis Zvěrokruh 9/2018
     Společenská rubrika - POVÍDKA


Dagmar Hradová

Kočka v ordinaci bývá často zážitek. Pokud se ji teda do ordinace vůbec podaří vpravit. Pár kočičích pacientů jsem tak vůbec neviděla, dokázali majitelům zmizet během pouhých dvou metrů dělících je od auta k ordinaci. Jednu nešťastnici jsme tak lovili pod kapotou mého auta. Nebyla to dobrá volba schovat se zrovna tam, jinak by jí to prošlo.


 

Už samotný převoz kočky autem může být dobrodružství. Až podezřele často se dokážou dostat z přepravky a znepříjemňovat cestu bezbrannému řidičinejlépe veterináři, který zcela nerozvážně svolil, že pacienta do ordinace sám převeze. Kočka se totiž umí projevit jako velmi kreativní, zná snad na sto způsobů, jak vyjádřit svůj postoj k tomuto pokořujícímu únosu, přičemž mnohdy jde o holý život. Je-li přenoska opatřena důkladným uzavíracím systémem, kočka alespoň vydává hrůzostrašné zvuky a seká drápy na všechny strany.


Ani nelze uvěřit, na jakou vzdálenost dokáže mřížkou či jinou škvírou protáhnout svou tlapku, i když pro tuto chvíli je slovo „tlapka“ příliš zjemnělé, spíše mluvíme o ultrarychlé sečné zbrani, možná by bylo výstižnější použít výraz „mačeta“. Z tohoto důvodu nelze zcela doporučit umístění přenosky s kočkou v blízkosti řadicí páky. Slovní spojení „adrenalinová jízda“ pak nabírá zcela nového rozměru. Protože žádná kočka nebývá tak nemocná, aby se nepokusila vás dostat.

Pokud je přenoska s kočkou zdárně dopravena do ordinace, nastává další oříšek. Jak ji dostat ven? Naštěstí doba pokročila a výrobci ulehčují práci veterinářům moderními přenoskami, které se dají celé snadno rozebrat. Protože sice vzhledově krásné, ale naprosto nepraktické se jeví například proutěné kukaně s jedním otvorem uzavíraným klecovými dvířky. Kdo je zažil, ví, o čem mluvím. Kočka se v nich dokáže skvěle rozprostřít, něco jako Superman na stropě, a snažit se ji vyšťourat proti její vůli je bez zranění člověka zhola nemožné. Mám s nimi zatím stoprocentní neúspěšnost a věřím, že tento typ získal mezi kočkami první místo v anketě „Přenoska roku“.

A když už je kočka, či její část (s použitím více či méně účinných donucovacích prostředků) venku, nastává úkol nejtěžší. Vyšetřit ji. Kočka jako druh podle mě vypracovala specifický systém sebeobrany, asi něco jako kočičí Krav Maga, což má být nejúčinnější a nejtvrdší způsob boje izraelských bezpečnostních složek. A proto mám tak ráda věty: „My jsme přišli jen odčervit“ nebo „jen ostříhat drápky…“. Abych pravdu řekla, za celý život mě nenapadlo, že se kočkám stříhají drápy, a když jsem začala pracovat, považovala jsem první majitele, kteří mě o to požádali, za blázny nebo že mě (čerstvou absolventku) jen zkouší. Překvapivě se nezačali smát, popadat se za břicha a volat „apríl“, naopak jsem časem zjistila, že takových požadavků přibývá, každopádně věřím, že kočky si o tom myslí své.

A to si představte, že máte kočce dát injekci. Žádné zvíře není dvakrát nadšené, že do něj nějaký sadistický cizinec něco píchá. Nyní se teprve projeví pochopení majitele pro správnou fixaci. Teď je to tak půl na půl. Půlka chápe nezbytnost správně kočku chytit, čímž jí opravdu nechceme působit bolest. Půlka odmítá uvěřit, že jejich miláček Mourek by jim mohl ublížit. Někteří dokonce chtějí kočku držet v náručí a zpřístupnit jí tak všechny měkké části svého těla. Netvrdím, že vždy dojde na nejhorší, existují i extrémně klidní jedinci, kteří složili slib pacifismu, ale přeci jen častěji si pamatujeme ty horší scénáře, kdy poléváme majitele betadinou a oblepujeme náplastí ideálně jeho a ne naše rány. Kočka zatím rozhodně naivně nečeká na pokračování, ale mizí někde pod stolem nebo za skříní, protože okna i dveře každý veterinář pečlivě zavírá, je totiž skautsky vždy připraven (na nejhorší). Koho by napadlo chytat rozzuřenou kočku prchající ze stolu, sada kousanců a škrábanců ho brzy donutí v rámci ochrany vlastního zdraví tento záchranný reflex úmyslně utlumit, nejlépe nechat zcela vyhasnout.

Takže závěrečný postup je následující: ošetřit majitele, nechat ho vylovit kočku zpod stolu a nacpat ji zpět do přenosky, otřít si pot z čela, nacvakat účet do počítače a doufat, že další v čekárně je pes a tato kočka se zázračně uzdraví a na kontrolu už nepřijde.

Pokud to tak nevypadá, kočky mám opravdu ráda, sama mám dvě doma. Vzdávám jim velký hold a loučím se citátem amerického spisovatele R. A. Heinleina: „Ženy a kočky dělají, co chtějí, a muži a psi by se měli uklidnit a zvyknout si na to.“

Komora veterinárních lékařů České republiky