Komora veterinárních lékařů České republiky

Ministryně zemědělství: Fandím ekologickému

Ministryně zemědělství: Fandím ekologickému

S MVDr. Milenou Vicenovou o bioprodukci, striktních normách a tradici malých farem

Jaký máte názor na dotace do ekologického zemědělství? Je produkce biopotravin v Česku odpovídající jejich výši a jsou dobře nastavené?

Podporu ekologického zemědělství, která v současnosti dosahuje přibližně 300 mil. Kč ročně, považuji za opodstatněnou podporu specifického způsobu podnikání, kompenzující nižší objemy produkce, šetrnější přístup k přírodě a využití jejích zdrojů. Mezi novými členskými státy jsme se stavem a rozvojem ekologického zemědělství na předním místě.

Po letech růstu začal v loňském roce jak počet ploch, tak počet hospodařících subjektů stagnovat, což je pro mě varováním.

Dá se systému těchto dotací vytknout, že více směřují do údržby krajiny než na produkci biopotravin? Evidují se dobytkáři bez biopotravin, kteří mají i tisíce hektarů. Na druhé straně část ”biomasa” končí v konvenčních jatkách. Může to ale být i tím, že se spotřebitelé od masa postupně odklánějí.

O problému konvenčního zpracování bioprodukce vím, a považuji jej za vážný. Chybí funkční zpracovatelské provozy v režimu bio, třeba i menšího, lokálního rázu. Bioprodukce se svou nižší koncentrací pak nemá možnost nalézt přímého zhodnocení. Určité změny v ekologických podporách přinese Program rozvoje venkova, ale bude nezbytné hledat i další cesty, jak celý sektor nastavit do optimální polohy.

Je vůbec o biopotraviny odpovídající zájem, například v porovnání se zahraničím?

Trh s biopotravinami je u nás relativně nový, zákazníci teprve objevují jejich výhody a přednosti, učí se připlácet za kvalitu. Se vzrůstají kupní silou, zájmu o zdraví vlastní i svých blízkých očekávám i nárůst poptávky o biopotraviny. Tomu se trh dokáže přizpůsobit. Potvrzuje to například biohovězí, které se již běžně prodává na pultech zavedených obchodních řetězců.

Jaký máte názor na zavádění směrnic EU, které podle některých likvidují malé farmáře?

Společná zemědělská politika EU je sice postavena na modelu rodinné farmy, je však pravda, že přímé platby přispívají k zvětšování již velkých podniků.

V programech rozvoje venkova je naopak podpora často omezena na malé a střední podniky. Těm však ve využívání peněz brání náročná a byrokratická pravidla pro vypracování žádostí a projektů. Budu proto usilovat o jejich zjednodušení.

Ale dokonce i prezident FVE T. Jorna se dal slyšet, že záleží ve velké míře na tom, jak moc ”snaživě” úředníci zavádějí evropské směrnice do praxe.

Směrnice EU jsou velmi striktní například v oblasti kontroly, zajištění volného pohybu zboží a státní pomoci. V tom, kam chce členská země investovat například prostředky rozvoje venkova, však má poměrně značnou volnost. Malé farmy do evropského a českého zemědělství jednoznačně patří. Tradice rodinných hospodářství, udržovaných i po mnoho generací, však byla u nás násilně přerušena komunistickým režimem.

Při debatách o zemědělské politice a využívání prostředků pro rozvoj venkova bylo u mých předchůdců stanovisko zcela jednostranné ve prospěch družstev a velkých podniků.

Proto jsem jako jeden z prvních kroků v mém úřadu navázala přímý dialog s Asociací soukromého zemědělství. Byla bych ráda, kdybychom přestali vystupovat jako zastánci jen velkých nebo jen rodinných farem. Malé, střední i velké podniky mohou žít vedle sebe, doplňovat se, využívat specifických výhod svého hospodaření. Se všemi zástupci je však třeba komunikovat a jednat.

Kam se bude “ekozemědělská politika” nyní ubírat ?

Ekologické zemědělství je zakotvené mezi podporami v Programu rozvoje venkova až do roku 2013. Ekologické zemědělství a bioprodukty mají díky svým přednostem budoucnost a určitě si vybojují stabilní podíl na trhu. O tom, jaký nakonec bude, však rozhodnou především samotní spotřebitelé.

Za sebe mohu říci, že i když se v současnosti potýkáme se ztíženou dostupností a spíše omezenou nabídkou, budu i nadále příznivkyní ekologického zemědělství i biopotravin.

Pavla Hobstová

Komora veterinárních lékařů České republiky