Komora veterinárních lékařů České republiky

Oftalmologie v praxi – dojmy ze semináře

  Časopis Zvěrokruh 3/2015
     Z činnosti komory

Martin Grym

Co bylo slíbeno, bylo splněno

 

První únorovou sobotu naservírovala vzdělávací komise Komory veterinárních lékařů ČR na pomyslný vzdělávací stůl seminář na oft almologické téma. V prostorech pavilonu Kliniky chorob malých zvířat na VFU v Brně se shromáždily bezmála dvě stovky znalostně vylačněných konzumentů. Seminář byl koncipován jako „prolet nad oft almologickým hnízdem“: cílem bylo shrnout obor tak, aby si veterinární lékaři, kteří denně nepřenášejí spojivku a nefakoemulzifi kují, zopakovali základní souvislosti a naučili se rozlišit, kdy problém zvládnou sami a kdy je již nutné pacienta vyexpedovat k někomu oft almologicky lucidnějšímu.

Svá pojetí oboru představili šaramantní profesorka Alexandra Trbolová z košické veterinární univerzity a Jiří Beránek, v současné době asi nejproduktivnější český přednášející z oboru oční medicíny.

Seminář otevřel svým vystoupením právě Dr. Beránek, který provedl velmi zdařilé zhutnění anatomie a fyziologie oka. Na něj pak navázala profesorka Trbolová vyšetřováním oka podle protokolu. Roztomilou východní slovenštinou nás provedla systematickým vyšetřováním oka po jeho jednotlivých strukturách. Zvláště českým posluchačům byl umožněn zajímavý exkurz do slovenského jazyka: v auditoriu se kupříkladu živě diskutovalo o významu sousloví „tretia mihalnica“, za což bylo v přednášce považováno třetí víčko. To uvádělo do mírného zmatku i slovenské posluchačstvo, protože mihalnica je údajně ve standardní slovenštině označení pro řasu. Seminář se tak stal i zajímavým sémantickým workshopem.

Seminář se tak stal i zajímavým sémantickým workshopem.

Dr. Beránek poté představil základní vybavenost oftalmologické praxe, tedy jaké základní instrumentárium, diagnostické chemikálie a prostorové uspořádání zajistit k tomu, aby mohla být tato činnost prováděna alespoň na úrovni prvoliniových praxí. Přednášku omarkoval podtitulem „za málo peněz hodně muziky“, čímž si mě získal. Představil taje měření intraokulárního očního tlaku a výhody a nevýhody nepřímé a přímé oftalmoskopie. Byli jsme ujištěni, že i bazální instrumentální úroveň oftalmologické praxe spolehlivě exsanguinuje běžný účet, neboť adspekce, palpace a auskultace oka jsou pro nějaké rezolutnější závěry v oftalmologii nedostatečné.

Profesorka Trbolová se následně věnovala onemocnění předního očního segmentu. Se zaujetím sobě vlastním nás provedla krok za krokem všemi strukturami předního očního segmentu a jejich patologickými stavy, včetně onemocnění víček (zde mihalnic). Na to Dr. Beránek s chytlavým mottem: „Oftalmologie – obtížné vyhláskovat, ještě obtížnější praktikovat“, zahájil svou performanci na téma akutních stavů na očích. Posluchači si tak měli možnost projít proptózou bulbů, luxací čoček (šošoviek), samozřejmě glaukomem, ale také penetrujícím poraněním oka, poraněním víček a v neposlední řadě ablací sítnice.

Osobně jsem velmi ocenil přírodovědné pojednání Dr. Beránka o tom, jak nás barevně vidí psi, ptáci a ryby, jak zrakově vnímáme svět my a jak ostatní živočichové. Není radno chytat koně za ocas, neboť jeho „blind area“, tj. místo, kam za sebe nevidí, je žalostně malá. Lze tedy konstatovat, že kůň své okolí vnímá v rozsahu 360 stupňů. O to lépe pak lze polapit kočku, jejíž „blind area“ je až 80 stupňů.

Po stravovací pauze se do nás opět pustila profesorka Trbolová s dlouhou sérií zajímavých prezentací rozličně očně invalidizovaných zvířat. Přiznám se, že vzhledem k věku jsem již v této odpolední fázi intermitentně ztrácel vědomí, nicméně mladší spoluposluchačky mě svým elánem opět vracely do života – stejně jako hravé štěňátko vlévá život do 14letého, životem znaveného kokršpaněla.

Seminář považuji za velmi zdařilý. Co bylo slíbeno, bylo splněno. Šlo sice o „rychlokvasný“ kurz pro oft almologické elévy, nespecializované praktiky či věčné studenty, ale za potřebu si staré znalosti osvěžovat bychom se stydět neměli. Seminář měl spád, oba přednášející jsou zjevně zkušení rétoři, hýřilo se vtípky a atmosféra byla příjemná. Jedinou poskvrnou této seance byla problematická klimatizace v druhé polovině semináře, kdy vyexspirovaný vzduch již téměř desublimoval a dal se krájet ostřejším nožíkem. Auditorium tak v závěrečné fázi semináře dýchalo jen CO2, dusík a vzácné plyny, ale přežít bylo možno. Celkově tedy dávám jedna minus.

 
Martin Grym
Komora veterinárních lékařů České republiky