Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Pavol Valašek o dnešní vlně narcisismu a neochotě převzít odpovědnost

  Časopis Zvěrokruh 12/2018
     Z činnosti komory


Josef Duben

MVDr. Pavol Valašek je členem evaluační asociace EU, která hodnotí úroveň veterinárního vzdělávání. Je to mezinárodní panel, ve kterém pracují odborníci z akademické sféry, ale i lidé s vlastní veterinární praxí, a takový je právě zmíněný slovenský kolega. Prošel výběrovým řízením, složil několikero zkoušek a nyní již několik let hodnotí úroveň veterinárních univerzit a vysokých škol.


 

Po krátké a hutné přednášce Pavola Valaška na sněmu Komory bylo nasnadě podrobněji pohovořit o měnící se společnosti, a o trendech a rizicích, která postihují i veterinární stav.

Z vaší přednášky bylo každému jasné, že máte veterinární praxi, kde je prvním krokem k úspěchu diagnostika problémů, po které pak následuje léčení. Zdá se ale, že dovedete diagnostikovat i současné nebezpečné společenské trendy. Které to jsou?


Jsou srovnatelné s obecnou revoltou v šedesátých letech, kdy mladá generace protestovala proti všemu a trvalo dlouho, než se společenská i politická situace uklidnila. Vidím to jako vlnu, která také přejde. Ani dnešní mladá generace totiž nechce přijmout stávající normy a nezajímají ji očekávání, kterým by měla dostát. Hlavní je užívat slastí života a nepřijímat žádnou odpovědnost. Za zásadní považuji problém, že tzv. generace X, čili mileniálů, postrádá schopnost komunikovat, obhájit svá stanoviska, nebo vyslechnout cizí. Komunikaci nahrazuje neustálou sebeprezentací a sdílením svých „statusů“. Ano, je to narcisismus. A do velké míry se dotýká i naší veterinární profese. Věřím, že se vše obrátí k lepšímu, ale není jasné, kdy k tomu dojde.

Hovoříte o mladé generaci, ale vy sám jste jejím příslušníkem, máte dvě malé děti. Z jakých zkušeností a poznatků vycházíte?

Však také mám obavy, čeho se mé děti dožijí. Pokud pak jde o poznatky... byl jsem členem prezídia naší Komory veterinárnych lekárov, měl jsem na starosti zahraniční vztahy, získával jsem kontakty, jezdil na zasedání Evropské federace veterinárních lékařů (FVE), a právě ta má na starosti asociaci zajišťující evaluaci veterinárních škol. Dostal jsem se k informacím, ze kterých jsem vyvodil, že je třeba výuku vést tak, aby měl veterinární lékař základ teoretický, ale především aby to byl dokonalý praktik, který umí komunikovat. To znamená jednat s klienty často v emočně vypjatých situacích. A který umí přijmout odpovědnost. A odtud byl jen krůček k tomu, co dělám nyní. V evaluační veterinární asociaci byl zájem o lidi na výši odborné, to ano, ale zároveň i o odborníky z praxe. Přihlásil jsem se, prošel výběrovým řízením, absolvoval úspěšně potřebná školení. Evropská legislativa je totiž postavená na tom, že je možný volný pohyb pracovní síly, a to se týká například veterinárních lékařů, humánních lékařů, zubařů aj., a jejich vzdělání musí splňovat dané standardy, aby byl volný pohyb pracovní síly možný. A ty standardy se v pravidelných intervalech evaluují. Každých sedm let.

Nyní jsem členem týmu, který hodnotí úroveň veterinárního vzdělávání v zemích EU. Naposledy jsme takto ověřovali standardy univerzity v Hannoveru, která má tradici 250 let. Například právě zde, ale i na jiných univerzitách na západ od nás se již v prvním ročníku studenti připravují na řešení a zvládání vypjatých situací při jednání s klienty, majiteli zvířat. Hned v prvním semestru jim emeritní profesoři prakticky řeknou, že si zvolili práci obtížnou a mnohdy frustrující. Někde dokonce využívají herců, kteří například zahrají hysterický záchvat, když je nutné eutanazovat zvířátko. Pak se situace analyzuje, rozebírá, naznačují způsoby řešení. Ve veterinární praxi nejde pouze o léčení, ale nedílnou součástí je i schopnost komunikace. Z prověřování škol je zřejmé, že mnozí studenti jsou introverti! Ti pak těžko v praxi obstojí. Na to je potřeba brát zřetel již při přijímacích řízeních. Změnit selekční kritéria.

Zkrátka ve všech evropských zemích se zjišťují podobné problémy a nejpodobnější se nacházejí u nás, tj. na Slovensku a v Čechách, máme velmi podobnou legislativu. Jistá podobnost je i s Polskem či Maďarskem, ale tam je legislativa přece jen trochu odlišná.

Problém vidím v tom, že školy jsou u nás placeny per capitam, tj. za žáka, a to je hlavním kritériem hodnocení – mít dostatek studentů a absolventů. Přitom zásadním kritériem by mělo být uplatnění absolventů v praxi. Například v USA tomu tak je, je to jedno ze zásadních kritérií. Nemyslím si, že toto mé stanovisko je vyhlášením války školám, ale soudím, že je třeba najít důstojný konsenzus, jak z této situace ven. O tom, že je to nutné, svědčí například to, že veterinární kliniky a ordinace nabízejí tolik volných míst, a absolventy nenacházejí. Stačí se podívat na webové stránky našich komor, české i slovenské.

Ono se ale také za 30 let ve veterinární praxi mnohé změnilo...

Ano, například přístrojové vybavení, možnosti diagnostiky, náročnost klientů. Dnes je třeba ve veterinárních ordinacích tolik cétéček, co bylo na počátku devadesátých let rentgenů. Je ovšem třeba si uvědomit, že ke stanovení diagnózy sice hodně napomohou různé techniky, ale pozorování, zdravý rozum a schopnost hovořit s klientem, to je základ veterinární práce. Hodně se změnilo, a nestačí jen konstatovat nedostatky a problémy, chce to zapracovat na změnách v systému vzdělávání. Uvědomit si, komu má sloužit: zdraví zvířat a spokojenosti klientů, chovatelů.

Je ale třeba si také uvědomit, že už 30 let různé věci učíme, ale neučíme, jak být lídry, jak vést. Umět naslouchat a analyzovat, to jsou základní dovednosti, které by měl šéf mít. Ztratili jsme schopnost vést, a navíc nenalézáme ochotu převzít odpovědnost. A zase jsme u toho, že čím dál více lidí žije uzavřeně, ve svém pohodlí. Mnozí přitom touží být viděni, ale jdou na to přes sociální sítě a sdílení, kdy se vlastně jen dojímají sami sebou.

A praktický veterinární lékař by měl mít dobrý pregraduální základ. Mnohý touží si založit vlastní praxi a uvažuje tržně. Ale běžné tržní vztahy na veterinární praxi nelze aplikovat. Jde o byznys, ale byznys specifi cký. Musí mít pravidla hry, dodržovat určité standardy výkonů. Podobně jako je tomu i u jiných profesí. Veterinář musí také uspokojit a nešidit zákazníka, ale musí si chránit svou profesi, své jméno, své odborné jméno. Recept musíme najít společně se školou. Ovšem školy si musejí uvědomit, že zákazníkem pro jejich absolventy je veterinární praxe, reprezentovaná komorami! Zde lze použít příměru dodavatel, odběratel. Takže Komora musí říci, co potřebuje, jaké znalosti a dovednosti mají absolventi mít, a škola zase musí umět říci, co chce po Komoře. Na všech úrovních vidím problémy se sebereflexí.

Takže diagnóza je jasná, náznaky řešení jsou také na stole. Je však zřejmé, že se zmíněnými problémy se potýkají i ostatní profese, třeba zrovna i humánní lékaři.

Ano, obecně vše vychází z dnešní blahobytné a jen na požitky zaměřené společnosti. Na školách se například učí etika, ale není vnímána jako zásadní předmět. To o něčem vypovídá. A to vůbec nemluvím o morálce. Ale možná by pro začátek úplně stačilo si uvědomit, že smyslem naší veterinární práce, praxe, je, aby byla efektivní a byl spokojený jak veterinární lékař, tak klient, chovatel a jeho zvíře samozřejmě také. Základem pak je umění komunikace, tj. umění jednat s lidmi, ale i se zvířaty. A ubude frustrací jak na straně lékařů, tak klientů. Ono se to všechno sice hezky poslouchá, ale hůř uvádí do života. Měnit myšlení a systém je vždy obtížné. Narušuje to zaběhanou pohodlnost.

S tím je třeba počítat. A také s tím, že jsme takový specifi cký živočišný druh, kdy jedni jdou, prošlapávají cestu, a jiní jim házejí kameny do cesty. U žádných jiných živočišných druhů nic takového není.

A takový je pohled veterináře, s nímž není možné nesouhlasit, že? Moc děkujeme za otevřený a milý rozhovor.

Josef Duben

Komora veterinárních lékařů České republiky