Komora veterinárních lékařů České republiky

Porod

  Časopis Zvěrokruh 4/2015
     Společenská rubrika
POVÍDKA

Stanislav Král

Kolega vyslyšel výzvu MK a podělil se s námi o vzpomínky na dětství.

 

Do školy jsem měl nastoupit příští rok, ale to už jsem počítal do desíti a několik velkých tiskacích písmen abecedy jsem pochytil ze slabikáře sestry Boženky. Znal jsem všechny druhy obilí, a to i podle zrna. Nakonec, to se dalo poznat i na omak se zavřenýma očima. Rozpoznat bojínek od psárky byla pro mne hračka a pojmenovat stromy a keře rostoucí v našem okolí mi nečinilo potíže, ale u porodu prasnice jsem dosud neasistoval. Tenkrát nebývalo zvykem brát děti k podobným záležitostem, ačkoli byly běžnou součástí chodu hospodářství.

Tahle stránka života pro nás dlouho zůstávala opředena tajemstvím. To jsme se ve chlévě objevili, až když byla růžová selátka pěkně schoulená na slámě v koši vedle kotce prasnice, anebo ještě mokré tele spokojeně olizovala kráva. A hnedka, požehnej Pán Bůh, bez křesťanského přivítání mláďátek na tenhle svět by nás k nim babička ani nepustila.

Podzim toho roku přál polním pracím. Jedna hladce navazovala na druhou, a tak na řadu přišel len, který ležel vytrhaný v úhledných řádcích ve špici pod silnicí. Tahle užitečná rostlina bývala obzvláště náročná na práci: nejprve setí do vyčištěné půdy, toho pletí po vzejití, pak ruční trhání, rosení a obracení, stavění na drát do stříšek, aby neshnil ještě na poli, a nedej Bože, aby bouřka s přívalem len poválcovala! Nakonec se vázal do otýpek konopným provázkem s červeným dřívkem na konci, a pak svážel a skládal do přístodůlku vedle mlatu. Jaký div, že stonky lnu, rovné jako prut, se po tolika úkonech do sebe nezamotaly. To by pak přišlo k tíži ženských rukou – jak jinak.

Za veškerou péči se ta starobylá rostlina odměňovala nejen hladkým a voňavým plátnem, ale i věcmi nehmatnými. Jen politujme národ nešťastníků, co nikdy nespatřil rozkvetlý lněný lán pod letním nebem. A po vymlácení dozrálých hlaviček neboli tobolek, když vám ruka zajela do pytle z té nejhustší pytloviny a tam ji pohladilo semínko jemnější než samet. A co teprve, když vám bobtnalo na jazyku…, učiněná lahoda, to se nedá ani popsat. V zimě se vařilo na plotně pro stelné krávy do nápoje, té vůně po světnici. Hnědý hrnec se začernalou vařečkou stával vedle kamnovce v rohu plotny snad natrvalo.

Máme po obědě a ženské sklízejí ze stolu. Polední slunce konečně rozpustilo podzimní mlhu, dny se už znatelně krátí, ale s prací na poli to jde naopak. Táta vyvádí ze chléva staršího Honzu a děda Václav nakládá na korbu nářadí: dlouhá, mozolnatou patinou potažená kopista ke zdvihání lnu a hlavně velká dřevěná palice stažená obručemi na zatloukání kůlů do země a několik kol vázacího drátu, který přijde natáhnout na jejich temena. K němu pak budeme zdvihat len, jehož slehlé řady ze silnice připomínají dlouhé, zlátnoucí koberce.

„Tak nevím,“ začíná děda. „Koukal jsem na prasnici, vypadá to, že se připravuje, je naběhlá a vod rána snáší slámu do kouta.“

„Vono to nepude zas tak rychle, minule se rychtovala celej den, koukal jsem do kalendáře, co byla u kance a vychází to až na zejtra,“ od vozu se ozývá táta. „Vona si to zase nechá na noc, jako pokaždý. Tahle prasnice už je jak se patří vostřílená, snad by si s tím i sama poradila.“

„Máme všechno?“ Děda přehlíží náklad na korbě vozu, a pak usedá na převrácenou bedýnku.

„Všichni nasedat a jedeme,“ zavelí táta a bere do ruky oprať. Honza jen čeká na povel.

Ale babičce to přece jenom nedá: „Stáňo, bez tebe se na poli nějak vobejdeme, vostaneš doma a chvílema koukneš na prasnici. V dílně jsou na ponku připravený utěrky a nůžky, věrtelák je ve stodole u plev a deku můžeš vzít z otomanu, to jen tak pro jistotu, kdyby bylo třeba. A když si nebudeš vědět rady, tak přiběhneš za námi na pole.“

„No jo babi, vono to stejně eště nepříde, ale já teda vostanu hlídat s Kazanem.“ Kazan je právě odrostlé štěně německého ovčáka, hravé, vnímavé a učenlivé. Možná ho naučím i mluvit, ale zatím se stále jen někomu plete pod nohy.

Podzimní slunce příjemně hřeje, a tak nám spolu ve dvoře dlouhá chvíle nebude. Z lavičky před okny světnice vyprovázíme vzdalující se korbu s volským potahem. Starý Honza má své tempo, spěchat neumí. V náručí dvora dlouho doznívá kostrbatý rachot železných ráfů loukoťových kol na štěrku obecní cesty.

Nahlédnu do chléva, prasnice leží, klidně oddychuje a tu a tam střihne uchem po mouchách, které s přibývajícím podzimem hledají spásu v teplé stáji. Bude to dobré, pomyslím si, už se uklidnila, a tak ji nebudeme rušit. Pak s Kazanem obejdeme stodolu, zkontrolujeme krávy pasoucí se na řetězech a pro ukrácení dlouhé chvíle zamíříme k lesíčku za stavením. Tam, v hustém bezoví mám zbudované hnízdo a jak to jen jde, zalézám do té pozorovatelny ve spleti větví i se psem. Ten přivykl důvěrnému místu, a jak leze za mnou, vrtí ocasem. Tuhle zašívárnu už dobře zná. V té zelené džungli lehce ztratíte pojem o čase a zrovna to nás toho dne potkalo.

Jedním skokem se přeneseme přes potůček s hrčící vodou, trapem přes louku a zadními dvířky do dvora. Jaksi provinile se vplížím do otevřených vrat chléva a za mnou Kazan se sklopenýma ušima a svěšeným ocasem. Prasnice leží na svém místě, a jak mě zahlédla, pozvedla hlavu a tiše zachrochtala – jaká úleva. Natahuji krk přes hranu bednění, abych přehlédl celý kotec, a rázem zkoprním, nemohu uvěřit svým očím, snad je to jen mámení. Kolem cecíků prasnice vrávorá selátko, druhé za zádí se nemotorně staví na nožky a třetí, úplně mokré, asi právě opustilo její tělo.

Tak to je nadělení, co teď? Srdce mi poskočilo až do krku a snažím se rozpomenout na babiččina slova. Nejdříve do stodoly pro věrtelák, mezi tím přivážu Kazana k boudě, a pak koš pěkně vystelu slámou. Tiše, jak jen to jde, otevírám dvířka kotce a opatrně beru první selátko do ruky, je nabito živočišným teplem, drobné tělíčko pulzuje životem. Tohle cítím poprvé. Prasnice jen nadzvedne hlavu a lehce zachrochtá. V tom se pohledem střetnu s jejíma očima, známe se a snad si v těžké chvilce rozumíme. Je stará a hodná, táta říká, že je jako bačkora. Těch selat, co odchovala, žádné ještě nezalehla. Je to dobrá máma.

Mezi prsty mi projede pupeční šňůra, je mokrá a úplně studená, vytlačím zbytky krve, odměřím délku a cvaknu nůžkami. Tady utěrku nepotřebuji, oschnout stačilo samo. V koši mám už tři a než se otočím, za prasnicí se v podestýlce zmítá další. A tak to jde jak na běžícím pásu, ani se mi nechce věřit, že ten porod je tak hladká záležitost. Prasnice se zachvěje, pak strne a přírůstek je na světě. Na slámě v koši už mám deset selat se svrasklými rypáčky a zakroucenými ocásky a tohle klubko se začíná probouzet k životu. Zakryl jsem je dekou z otomanu, pod kterou se hromadí teplo smíšené s mateřskou vůní placenty. Takhle voní všechna mláďátka. Přicházejí další stahy, ale z prasnice jde jen čištění. Nezralý instinkt mi napovídá, že porod bude u konce. Prasnice však stále leží napříč kotce, ani se nepohne a po selatech v koši hlavu neobrací. V dílně pod chlévem si omyji ruce a zakrvavené nůžky a přemýšlím co počít dále. Po porodu dáváme selata pod prasnici, aby se co nejdříve napojila, aby nezeslábla. Musí k mámě, dokud klidně leží.

Ta starší se dychtivě chytají struků, a když některému vyklouzne z tlamičky, to pak poslepu rypáčkem ohmatává břicho matky, dokud jej nepřiložím zpátky k bradavce. Nakonec, srovnána v řadě podle oblého břicha, sají všechna. Prasnice se náhle zachvěje, pak v křeči strne, já také a další přírůstek je v podestýlce. Takové nadělení jsem už nečekal.

Selata pod prasnicí pomalu začínají usínat, některá s cecíkem v tlamičce, náhle ožijí a znovu se pouští do sání, než jim cecík vypadne z tlamičky úplně. Napila se i ta nejmladší a celý vrh vypadá spokojeně. I prasnice je spokojená, jen tiše pochrochtává a snaží se co nejlépe natočit břicho selatům.

Navečer jsou naši i s Honzou zpátky ve dvoře. První si věrteláku vedle kotce všimne babička. „Ale babi, to je zásluha prasnice, já jen trošku pomáhal.“ Babička se usměje, ztvrdlou dlaní mne pohladí po vlasech a odchází připravit nápoj, aby prasnice neztratila mléko. Děda rozšafně prohlíží prasnici, je-li vše v pořádku, a možná už teď očima vybírá v koši kousky, s kterými pojede na aukci. Ten večer to bylo nějaké slávy, až jsem z toho všeho usnul na otomaně.

Při mém prvním porodu přišel na svět rovný tucet zdravých selat. Počtem akorát pasovala ke strukům staré prasnice a pod mým kmotrovským dohledem náležitě prospívala. Co pamatuji, táta chodíval k porodům, když bylo zapotřebí, po celé vesnici. Měl dlouhé ruce a jako porodník byl vůbec šikovný. Tele v krávě srovnal několika hmaty a než se kdo nadál, bylo na světě. A od téhle chvíle mě táta začal brávat po těch chlévech s sebou.

„ Pořádní chlapi mají tenhle dar, pomáhat na svět, daný od přírody,“ vždycky říkával.

 

 

Stanislav Král

Komora veterinárních lékařů České republiky