Komora veterinárních lékařů České republiky

Představujeme – MVDr. Jiří Beránek

  Časopis Zvěrokruh 3/2015
     Společenská rubrika

Radka Vaňousová

MVDr. Jiří Beránek

PREZIDENT ČAVLMZ

…Propagace pražského kongresu v Mexico City v roce 2005 a předání ceny za pomoc při organizaci akce

 

Jaké je vaše znamení ?

Střelec, ale ve skutečnosti to neplatí, jsem spíše váhavý střelec.

Jak byste se sám popsal?

To je dost obtížné být objektivní, když se jedná o sama sebe, ale už ze jména jsem beránčí povahy, mírumilovný a snad i nekonfl iktní. Nemám rád řešení vyhrocených situací a „vyhnívací“ metoda je mi jako každému chlapovi vlastní. Na druhé straně se snažím být dochvilný, spolehlivý a perfekcionista. Ne vždy se mi to ale daří, v tom mám určitě velké rezervy. Po dni plném klientů se stávám asociálem (aspoň to doma o mne tvrdí) a samota je pak ideální očista od pracovního vytížení.

Jaké máte životní krédo?

Asi bych to charakterizoval jako „přej a bude ti přáno“. Mám spoustu špatných vlastností, ale není mezi nimi závist. Od toho se odvíjí spíše obdiv k člověku, který ve svém životě něco dokázal a to je pro mne hnacím motorkem. Ta síla mne dost často ovládá a nutí k dalšímu a dalšímu pokroku. Většinou je to tak, že něco musí stranou, abych si splnil, co si chci dokázat (to, co jde stranou, bývá pak velmi často rodina).

Odkud pocházíte?

Polovinu svého života jsem prožil v městečku Heřmanův Městec, což je pětitisícový městys na úpatí Železných hor. Okolo krásná příroda a zámecký park, kde se proháněli kladrubští koně. Místní hřebčín je nedaleko od Slatiňan a také od Kladrub nad Labem, tedy kam se člověk podívá, samý nádherný klabonos. Druhou polovinu života žiji v Pardubicích, a zase koně … závodiště a veterinární nemocnice.

…Slavnostní galavečer při WSAVA kongresu 2006 v Praze s Jaroslavem Svěceným a prezidentem WSAVA B. Romberkem (zleva)

 

…Měření nitroočního tlaku u tygra po fakoemulzifi kaci čočky s implantací IOL

Ovlivnilo vaše rodinné zázemí výběr vašeho budoucího povolání?

Ano, ovlivnilo, ale tak, že mne rodiče maximálně podporovali v mém snažení, ale ne tak, že by nějaký předek měl stejnou „úchylku“. Poskytli mi kompletní zázemí, abych si mohl splnit své představy.

Co vaše studentská léta?

Moje vzpomínky jsou rozpolcené. Jedna část je na náročné studium, stohy knih a vše, co ke studentskému životu patří včetně zdokonalení se v karetní hře mariáš.

Druhá část vzpomínání je úzce spojena se sportovním životem. Hrál jsem basketbal, a tak byly v týdnu večery spojeny s tréninky ve školní tělocvičně s víkendy v mateřským oddílem a cestováním po východních Čechách po zápasových turnajích. Ale oboje jsou krásné, možná, že čas všechny nepříjemné už dávno vytěsnil.

Jaké byly začátky vaší profesní kariéry?

Osobně si myslím, že nade mnou někdo držel ochrannou ruku nebo spíše náruč. Již během studií jsem docházel na klinické pracoviště pardubické veterinární nemocnice, zejména na interní oddělení malých zvířat a pletl se tam a snažil se okoukat, co se dalo. Trávil jsem tam prázdniny, volné víkendy a bylo mi tam moc fajn. Fascinovala mne úroveň medicíny, která se tam na tehdejší dobu dělala. Patrně to vše bylo z důvodu patronace ministerstva vnitra, pro které byla nemocnice referenčním pracovištěm, a tak získat peníze pro laboratorní zázemí a přístrojovou techniku bylo asi lehčí, i když to bylo v hlubokém komunistickém režimu.

 

…Slavnostní „closing ceremony” v Praze 2006 při ukončení světového kongresu WSAVA

Nastoupil jsem vojenskou službu, k medicíně rok téměř nepřičichl, a pak se na mne znovu usmálo štěstí. Uvolnilo se místo v pardubickém Státním veterinárním ústavu, jehož součástí byla nemocnice. To byla vstupenka do prostředí, které jsem důvěrně znal a o kterém snajsem snil. Co na tom, že jsem nastoupil na oddělení reprodukce, když jsem měl hotovou svoji práci, můj šéf, dr. Pavel Selinger mi nijak nebránil, abych přeběhl dvůr a zase pracoval na interním oddělení. Měl jsem obrovské štěstí na kolektiv nemocnice a tehdejší primář dr. Z. Wurst mi otevíral medicínský život.

…Se synem Šimonem na stadionu Cam Nou, slavné „Barcy”

 

Další obrovskou devizou bylo, že místo bylo plánováno tak, že jsem si musel během několika let udělat atestaci prvního i druhého stupně. Druhá již byla klinická na téma „vaginální cytologie u fen jako predikční hledisko pro určení optimální doby pro krytí“, za níž vděčím především trpělivosti profesora Z. Věžníka. Ředitel pardubické nemocnice nás všechny nutil do studia a k tomu, abychom na sobě odborně pracovali a i díky na tehdejší dobu neomezenému přístupu k odborným informacím jsem započal i lektorskou činnost.

Stále více času jsem trávil na interním oddělení, až jednoho dne mi zase osud byl maximálně nakloněn. Otevřely se dveře a tam stál kolega, dr. Petr Vít, který, jak jsem se později dozvěděl, opustil republiku a odešel do Švýcarska.

Tam se uchytil jako praktický veterinární lékař s působením na špičkovém klinickém pracovišti. A ten stál proti mně a nabídl mi farmaceuticko-klinickou spolupráci o sloučenině cyklosporinu. Ten mi pak otevřel cestu na Západ, umožnil mi snadnější uskutečnění stáží ve Švýcarsku, USA a Francii, pořízení přístrojů a literatury. Pak již bylo vše podstatně snadnější. Když si takto vše rekapituluji, myslím, že štěstěna při tom všem stála velice blízko a že to nebudu nikdy moci splatit.

Jak pokračoval váš profesní život?

Po začátcích v pardubické nemocnici přišla revoluce a nutnost privatizace. Já z nemocnice odešel a začal o několik bloků dál budovat svou vizi pracoviště. Po několika letech začala postupně profi lace zájmu o oft almologii. Opět to byla řada stáží po západní Evropě a v USA a absolvování mnoha kurzů s oft almologickou tematikou.

Z řady učitelů, které jsem potkal, jednoznačně vyčnívá profesor Petr Bedford z Royal University of London jako vynikající pedagog a skvělý člověk. Dalším je profesor David Wilkie z Ohio State University, přední chirurg specializující se na nitrooční chirurgii. Ten mi pomohl v odstartování operací čoček s implantací. Oft almologií se bavím dodnes a stále ještě mne plně naplňuje.

Máte nějaké zvířecí mazlíky?

Ano, jsou tu dvě boxeří holky, Hermíny, šestiletá dáma a Cecilka, ztřeštěné čtyřměsíční štěně. Obě zlaté jak barvou srsti, tak povahou.

Jak trávíte svůj volný čas?

Moc ho není, a pokud je, tak se stejně občas stane, že musí ustoupit akutnímu pacientovi. Jinak je to kolo, horské, silniční nebo v televizi. To je jedno, snažím se sice preferovat tu aktivní část, ale daří se to třeba jen na jarním týdenním relaxu na Mallorce, kdy se týden mučím na silničním kole, abych zbytek roku měl na co vzpomínat.

 

…Cyklistický týden na jarní Mallorce

Mám rád procházky do lesů na chalupě se psy, kdy nepotkám nikoho a v rodině tak jen podporuji označení „asociála“.

Jak jste se dostal k aktivní činnosti v ČAVLMZ?

Zase asi náhodou, měl jsem to štěstí, že mne oslovil profesor Svoboda s touto nabídkou a já souhlasil nevěda, o co půjde. Postupně si člověk díky funkcím vytvořil řadu kontaktů, které asociaci dodnes umožňují zvát špičkové zahraniční přednášející, jejichž jména jsme četli jen na hřbetech knih. To vše jsme také uplatnili v roce 2006, kdy se našemu týmu podařilo uspořádat v Praze Světový kongres veterinárních lékařů malých zvířat WSAVA 2006. To byla další zkušenost, na kterou se nezapomíná.

 

Co se momentálně na půdě ČAVLMZ připravuje a co byste rádi připravili pro své členy do budoucna?

Je několik hlavních směrů, které asociace pro členy připravuje. Již tradičně to je uspořádání seminářů, odborných workshopů a výroční konference. Letos je plánována akce, kterou bych chtěl obzvláště vyzdvihnout, a to WSAVA Continue education projekt. Protože je to již 20 let, co projekt začal, rozhodli jsme se jej pojmout slavnostně a pozveme všechny kolegyně a kolegy do míčovny, sálu Pražského hradu.

Prostory jsou natolik výjimečné, že to bude určitě nezapomenutelný zážitek, který doplníme podáváním občerstvení v zahradách Hradu. Prostě akce, která by měla být významnou společenskou událostí a já se na ni moc těším.

Dalším projektem je česká verze oficiálního časopisu WSAVA a TNAVC, který máme nachystaný k distribuci členům ČAVLMZ. To vše by se neobešlo bez podpory a pomoci řady kolegů, za což jim patří můj velký dík.

Co byste přál veterinářům do budoucna?

Aby měli také takové štěstí na své okolí, jako jsem měl a mám já a aby jim nechyběla chuť na sobě pracovat a „tah na bránu“.

 

 

Rozhovor připravila
Radka Vaňousová

Komora veterinárních lékařů České republiky