Komora veterinárních lékařů České republiky

Připomínáme významné osobnosti veterinární medicíny u příležitosti jejich jubilea – Prof. MVDr. Alois Hanslian

  Časopis Zvěrokruh 6/2015
     Z historie

Čeněk Červený, Petr Raušer, Ladislav Němeček

130 let od narození

Obr. 1 – Portrét profesora MVDr. Aloise Hansliana z doby, když byl 18. května 1933 na schůzi profesorského sboru zvolen rektorem Vysoké školy zvěrolékařské v Brně (archiv autorů)

 

Je přirozenou realitou, že již za krátkou dobu (tři roky) budeme připomínat 100. výročí založení naší alma mater, Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Je jistě vhodné a je i naší povinností připomínat její významné osobnosti a zakladatele a seznámit nejen současnou veterinární veřejnost s jejich záslužnou činností v době působení ve svém oboru. Uvědomíme si též, jak probíhal vývoj veterinární medicíny v tomto období, neboť historie oboru je bezpochyby důležitou základnou, kterou je třeba respektovat při koncipování budoucích záměrů. Je třeba připomenout významné momenty ve vývoji a změnách v uplatnění veterinární medicíny ve prospěch zajištění zdraví lidí i zvířat a v neposlední řadě i ve prospěch dosažení úspěšných ekonomických cílů naší společnosti (obr. 1).

S nedávno uplynulým 130. výročím narození prof. MVDr. Aloise Hansliana v tomto příspěvku připomeneme životní dráhu a zásluhy o vývoj oboru veterinární medicína a budování vysokého učení veterinárního v Brně a vůbec o podporu stavovského sebevědomí veterinářů.

Již 11. listopadu 1919, v den zahájení činnosti, výuky a budování ústavů nově založené Vysoké školy zvěrolékařské v Brně v aule techniky v ulici Veveří č. 65 rektor prof. Edward Babák oznámil slavnostnímu shromáždění složení prvního profesorského sboru Vysoké školy zvěrolékařské.

Pro obor onychologie a podkovářství byl vybrán a rektorem oznámen MVDr. Alois Hanslian. Na alma mater působil velmi aktivně nejen jako pedagog. V letech 1933–1935 působil ve funkci rektora a zasloužil se i o vypracování návrhu a realizaci významné reformy studia veterinární medicíny v Brně. Shromáždil zajímavou sbírku preparátů a vybudoval ve svěřeném ústavu vynikající onychologické muzeum (obr. 2).

Profesor MVDr. Alois Hanslian s narodil 4. dubna 1885 v Hranicích na Moravě do rodiny strojvedoucího Karla Hansliana a jeho manželky Žofie. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v Hranicích, ve středoškolských studiích pokračoval na Vyšší zemské reálce v Lipníku nad Bečvou, kde se podrobil i maturitní zkoušce.

 

Obr. 2 – Část sbírek z muzea chirurgie, ortopedie a podkovářství v 50. letech minulého století (dílo prof. A. Hansliana a prof. Emanuela Krále; archiv autorů)

Vysokoškolská studia započal na Vysoké škole technické v Praze, kde ukončil dva semestry strojního inženýrství. Potom přešel do Vídně studovat veterinární medicínu. Vysokoškolská studia ukončil promocí roku 1910.

Obr. 3 – Budovy Ústavu onychologie a podkovářství, uprostřed je hala přistavěná v roce 1923, zde byly umístěné kovářské výhně a pracovali zde podkováři, vlevo je budova č. 18 a vpravo přestavěná budova č. 20, v těchto budovách byly pracovní prostory osazenstva Ústavu onychologie a podkovářství (archiv autorů)

 

Po skončení studia se stal vojenským veterinářem, a tak léčil především koně. Jeho dalšímu vědeckému růstu napomohla mobilizace do 1. světové války. V letech 1914–1918 založil a vedl vojenskou laboratoř pro výzkum svrabu u koní a pracoval ve funkci specialisty na léčení vozhřivky koní na armádním velitelství. V roce 1918 se stal velitelem vojenské podkovářské školy v Brně. Již jako zkušený praktik (35 let, vojenský veterinární lékař s hodností kapitána) byl vybrán, aby nastoupil roku 1920 do funkce přednosty Onychologického ústavu na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Dne 29. března 1921 byl habilitován docentem normální a patologické onychologie a podkovářství a nato 20. prosince 1921 byl jmenován mimořádným profesorem. Po deseti letech, 31. března 1931, byl jmenován řádným profesorem. V letech 1931–1932 byl pověřen také vedením Farmakologického ústavu v zastoupení.

Po celou dobu svého působení ve funkci přednosty Ústavu onychologie byl příkladem pracovitosti a důslednosti v plnění svých cílů až do své tragické smrti v roce 1948. Budoval nejen ústav a obor, ale aktivně a úspěšně řešil i řadu problémů ve vývoji naší alma mater (obr. 3).

Na alma mater působil velmi aktivně nejen jako pedagog

Obr. 4 – Jeden z posledních asistentů na Ústavu onychologie a podkovářství – MVDr. Jaroslav Jedlička. Později v letech sedmdesátých byl zaměstnancem veterinární nemocnice Vysoké školy veterinární v Brně a měl dislokované pracoviště v ZOO Brno v Bystrci (archiv autorů)

 

Obr. 5 – Poslední asistent profesora Hansliana – MVDr. Jan Šnofl ák (archiv autorů)

 

Onychologický ústav byl lokalizován při svém vzniku v budovách areálu školy č. 18 a 20, které sloužily v době vojenské jezdecké éry před 1. světovou válkou jako podkovárna a stáje. Vhodnými adaptacemi po příchodu do těchto přidělených prostor v roce 1919 a později při zajišťování výuky a provozu byl ústav zařízen tak, že zde bylo možné provádět úpravu a léčebné zákroky na kopytě i pro veřejnost. Spojením budov č. 18 a č. 20 v roce 1923 prostornou halou a výstavbou pracoven pro přednostu, asistenty a podkováře, laboratoře a onychologického muzea byl zajištěn prostor pro další vývoj tohoto oboru a ústavu jak pro výuku a vědecké bádání, tak i pro provoz podkovářů v podkovárně. Původně zde byl i služební byt pro vedoucího mistra podkováře (obr. 4, 5).

Obr. 6 – Základní Hanslianova příručka ke studiu podkovářství, podkova s hlavou koně na titulní stránce (archiv autorů)

 

Obr. 7 – Německé vydání „Podkovářství“ (1925), tj. péče o kopyto a paznehty velkých domácích zvířat (archiv autorů)

Byly zde vybudovány i prostory, kde se konaly podkovářské kurzy pro budoucí podkováře v Čechách, na Moravě i na Slovensku vedené prof. Hanslianem. Na Onychologickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně působila řada spolupracovníků. Od založení ústavu až do roku 1949 se vystřídali: MVDr. Josef Bayer (studoval ve Vídni, promoval v Brně v roce 1921), MVDr. Viktor Freund (promoval v Brně v roce 1923), MVDr. František Unger (promoval v Brně v roce 1925), MVDr. Eduard Zach (promoval v Brně v roce 1928), MVDr. Jan Svoboda (promoval v Brně v roce 1929), MVDr. Jan Žížala (promoval v Brně v roce 1930), MVDr. Rudolf Kolář (promoval v Brně v roce 1931), MVDr. Jaroslav Jedlička (promoval v Brně v roce 1948), který byl krátce ředitelem brněnské ZOO, MVDr. Antonín Novák (promoval v roce 1946), MVDr. Ladislav Bohuš (promoval v Brně v roce 1948) a MVDr. Jan Šnofl ák (promoval v Brně v roce 1950). Působili zde i četní podkováři: František Caha, Adolf Ondráček, Heřman Širhal, Bohumil Jílek, Řehoř Luža, Josef Šebela, Vojtěch Šebela a Bohumil Karásek. Významným pomocníkem zde byl František Zlámal, který se z podkováře vypracoval až na laboranta, fotografa, kreslíře a rentgenového laboranta. Značnou měrou se podílel na tvorbě obrazové dokumentace pro knihy a publikace ústavu (obr. 6, 7).

Obr. 8 – Učebnice chorob kopytních a paznehtních, uprostřed titulního listu je zarámované logo profesora Hansliana (archiv autorů)

 

Obr. 9 – Aktuální příručka nejen pro zvěrolékaře, ale i pro podkováře a chovatele koní, uprostřed titulního listu je zarámované logo profesora Hansliana (archiv autorů)

Po vědecké stránce se prof. Hanslian věnoval především podkovářství a chorobám kopyta u koní a onychologii u dalších druhů zvířat. Jeho snahou bylo prosazovat řemeslnou důkladnost v podkovářské praxi. Tento způsob pracovního zaměření doplňoval a obohacoval aplikací poznatků z fyziologie a patologie kopyta a o progresivní metody léčby četných onemocnění kopyta. Velmi podrobně dokázal popsat typy podkov a při výuce vysvětlit jejich vhodné využití při podkování zdravých a nemocných kopyt. O vynikající úroveň československého podkovářství se zasloužil především vydáváním kvalitních učebnic z tohoto oboru. Zvláště významná byla jeho kniha „100 základních otázek v podkovářství“, která vyšla v 17 vydáních v češtině, slovenštině a v němčině. Podrobnější a obsáhlejší je publikace „Podkovářství“ (1925), která vyšla v češtině a v němčině. Zajímavá je i knížka, která popisuje důsledky účinku asfaltových povrchů na podkování a rizika při pohybu koně. Prof. Hanslian působil též jako učitel teorie podkovářství při občanských kurzech pro podkováře a byl také členem zkušebních komisí při závěrečných zkouškách. Ve vědecké práci se zabýval též histologií patologických nálezů a studiem prevence, patologie a terapií schváceného kopyta. Studoval též regenerační procesy kopytní škáry. Zajímavé jsou knihy „Patologie a terapie chorob kopytních a paznehtních“ (1930) a „Podkování a ošetřování kopyt a paznehtů domácích zvířat“ (1929). Postupně koní v povozech ubývalo, rozvíjela se mechanizace, a tak se prof. Hanslian věnoval publikacím, které vzešly z jeho širokého biologického vzdělání v oblasti vývoje živých tvorů. Vydal zajímavou publikaci „Dějiny vývoje hospodářských zvířat“ a taktéž i s širokým okruhem spolupracovníků příručku „Zvěrolékařské názvosloví“.

Obr. 10 – Tato publikace byla a dosud je aktuální, vyšla ve dvou vydáních v letech 1939 a 1947 (archiv autorů)

 

Obr. 11 – Titulní list vědeckého časopisu, který založil profesor MVDr. Alois Hanslian. Časopis vycházel čtvrtletně jako příloha Zvěrolékařského obzoru, první ročník vyšel v roce 1927 (archiv autorů)

Tato publikace vyšla dvakrát, a to v roce 1939 a 1947, a používá se do dnešní doby, neboť stále dobře informuje o významu celé řady odborných výrazů veterinární medicíny. Vydal též populární příručku o kapounování drůbeže. Prof. Hanslian inicioval též založení vědeckého časopisu pod názvem Zvěrolékařské rozpravy. Tento časopis vycházel od roku 1927 a ještě i ve čtyřicátých letech v době 2. světové války. Vycházel jako příloha Zvěrolékařského obzoru pod šéfredaktorem prof. Hanslianem. V tomto časopise publikovali nejen pedagogové Vysoké školy zvěrolékařské, ale i početní zvěrolékaři z praxe a ze Státního diagnostického ústavu v Ivanovicích. Samozřejmě, řada publikací pocházela z Ústavu onychologie. Časopis měl i kvalitní úpravu grafickou (obr. 8).

Prof. Hanslian inicioval též založení vědeckého časopisu pod názvem Zvěrolékařské rozpravy.

Vedení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně se již řadu let se snažil získat zemědělský školní statek. Bylo třeba studenty seznamovat při výuce s běžným provozem takového hospodářství a bylo třeba, aby mohli též provádět a demonstrovat terapeutické zákroky, provádět experimenty v praxi při práci na disertacích a vědeckých výzkumných programech. Tato snaha byla naplněna úspěchem, když Rada města Brna schválila v září r. 1929 pronájem statku v Kuřimi u Brna Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu devíti let a po uplynutí byla dále prodloužena. U statku bylo 220 ha polností a chovali tu kolem 100 kusů krav a zhruba 60 kusů dalšího skotu. Bylo zde také 15 koní a 35 prasnic. Při vedení tohoto demonstračního a pokusného objektu byl ustaven poradní sbor, který zprvu řídil jako předseda doc. Ing. MVDr. Cyril Kučera, přednosta Ústavu výživy a krmení zvířat a všeobecné zootechniky. Když v roce 1937 odešel z Vysoké školy veterinární, nastoupil do této funkce poctivý a zodpovědný pracovník prof. MVDr. Alois Hanslian. Statek byl využíván až do roku 1950, kdy byl převeden pod Správu státních statků (obr. 9, 10).

Učitelé ústavu výživy a krmení zpravidla přednášeli i encyklopedii zemědělství. Byl to prof. V. Vilikovský z Vysoké školy zemědělské a lesnické v Brně a po něm doc. dr. E. Baudyš. V letech 1923–1925 tuto disciplínu přednášel prof. MVDr. Alois Hanslian. Jeho aktivita ve výuce tohoto oboru se opakovala od roku 1945 do roku 1948. Profesor byl vždy připraven nejen organizačně, ale i odborně problémy úspěšně vyřešit.

Profesor byl vždy připraven nejen organizačně, ale i odborně problémy úspěšně vyřešit.

V roce 1931 v rámci úsporných opatření uspořádala Československá akademie zemědělská anketu o reorganizaci vysokého zemědělského školství. Za Vysokou školu zvěrolékařskou v Brně byli do jednání přizváni prof. MVDr. Karel Macek, prof. MVDr. Emil Přibyl a prof. MVDr. Tomáš Vacek. Bylo to v době střídání rektorských funkcí. Byli pozvaní též zástupci ze Státní veterinární správy a z veterinární praxe. Byli zde též vzneseny požadavky na provedení reformy studia a na další úsporná opatření. V rámci úsporných opatření zde řadou argumentů byl prosazován návrh na zrušení samostatnosti Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a její přiřazení k Vysoké škole zemědělské a lesnické v Brně. Po ostré polemice ve veterinárních profesních organizacích, sdělovacích prostředcích a odborném veterinárním tisku byl návrh rezolutně odmítnut. Precizně vypracované zdůvodnění pro odmítnutí těchto snah vydal tiskem v roce 1933 právě nastupující rektor – prof. MVDr. Alois Hanslian v Lidových novinách. To zásadně ovlivnilo příznivé rozhodnutí pro zachování samostatnosti této Vysoké školy veterinární v Brně. Za samostatnost zvěrolékařské školy bylo též publikováno ve Věstníku zvěrolékařské komory memorandum, které stvrdili svými podpisy členové profesorského sboru a řady dalších veterinárních organizací včetně studentských (obr. 11).

Jednací řád nově zřízené Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, tedy i organizace výuky, studijní a zkušební řád při zahájení činnosti této zvěrolékařské školy v roce 1919, byl převzat z vídeňské Vysoké školy zvěrolékařské (z října roku 1897 č. 2972). Při zavádění těchto regulí byly provedeny jen nepatrné změny. Proto proběhlo jednání o reformě studia profesorským sborem již v červnu v roce 1922. Závěrem jednání bylo uloženo připravovat podklady pro reformu. Zajímavý byl návrh MVDr. Františka Pfaffa, který vytyčil hlavní směr náplně veterinárního lékařství – ochrana zdraví zvířat a lidí. Zajímavé návrhy poslal MVDr. Leopold Trefný, který žádal rozšíření studia na deset semestrů.

Obr. 12 – Prof. MVDr. Alois Hanslian jako rektor Vysoké školy veterinární v Brně v letech 1933–1935 (archiv autorů)

 

Profesor patologie MVDr. Jan Lukeš navrhoval sdružování příbuzných předmětů do společné zkoušky. Nejpropracovanější a statisticky doložený návrh do podrobností předložil v roce 1931 prof. Alois Hanslian. Jednání o reformě a přípravy k jejímu schválení trvaly však ještě několik roků. Hanslianův návrh se nakonec stal základem studijní reformy, která byla schválena a vydána jako vládní nařízení ze dne 24. dubna 1936 pod č. 114 Sb. Tímto vládním návrhem byl vydán i nový studijní a zkušební řád. Poprvé se objevil název Vysoká škola veterinární (namísto zvěrolékařská) v Brně. Tato reforma byla běžně označována jako Hanslianova. Studium bylo rozděleno na deset semestrů výuky. V § č. 1 je uvedeno, že Vysoká škola veterinární je samostatnou vysokou školou univerzitního směru a požívá obdobných práv jako fakulty československých univerzit. Na začátku 30. let minulého století, zhruba po deseti letech fungování zvěrolékařské školy, byli pověřeni prof. Hanslian a prof. Oldřich Vilém Hykeš vypracováním nového jednacího řádu profesorského sboru. Stalo se tak promptně a návrh byl schválen ministerstvem školství dne 24. února 1932. Jednací řád obsahoval 26 paragrafů a zabýval se administrativními a procedurálními otázkami ve spojitosti s činností rektora, profesorského sboru, odborných komisí a jejich referentů.

Přiblížil se rok 1939 a uzavření všech vysokých škol v naší vlasti. Za 2. světové války v roce 1943 byly onychologický ústav a podkovárna připojeny k chirurgické klinice a v provozu zůstala pouze podkovárna. Prof. Hanslian byl dočasně penzionován. Po osvobození z okupace se jako jeden z prvních ihned vrátil na školu a byl účasten dne 9. 5. 1945 na prvním zasedání profesorského sboru. Všichni účastníci – prof. Emil Přibyl, prof. František Král, prof. Šobra, doc. Vlastimil Vrtiš a prof. Antonín Klobouk uctili památku zesnulých příslušníků školy a byla dohodnuta nutná opatření, aby mohla být zahájena výuka. V roce 1945, když byl neoprávněně propuštěn z Vysoké školy veterinární prof. Pardubský, údajně pro vykonstruované obvinění z kolaborace s okupanty, byl pověřen vedením Chirurgické kliniky prof. Hanslian. V tomto období vyvinul intenzivní aktivitu a během několika měsíců vydal velmi obsáhlou veterinární chirurgii o pěti svazcích včetně oftalmologie. Po druhé světové válce koní stále ubývalo a ubývaly i podkovářské práce a kurzy. V těchto prostorech bylo vybudováno rentgenologické centrum. Prof. Hanslian se věnoval budování Družstva zvěrolékařů, kde fungoval s důkladností jemu vlastní i jako předseda představenstva. Z malého podniku vybudoval provozovnu, která byla schopna zásobovat veterinární lékaře vším, co bylo pro praxi potřebné. Jeho osoba se tak stala pojítkem mezi Vysokou školou veterinární a veterinární veřejností. Onychologický ústav však pomalu zanikal a plnil jen funkci podkovárny pro kliniky a veřejnost.

Prof. Alois Hanslian byl velmi aktivní člen budovatelského týmu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně od samého začátku

Prof. Hanslian zemřel tragicky 30. října 1948. Vedení onychologického ústavu převzal tehdy doc. MVDr. Emanuel Král, který se stal jediným pokračovatelem doznívajícího samostatného oboru podkovářství a onychologie a publikoval několik knih o podkovářství. Tento obor byl tradován v nově vzniklé disciplíně chorob kopyta i ostatních částí pohybového ústrojí do nové disciplíny veterinární ortopedie v roce 1951 (obr. 12).

Jak z uvedených faktů vyplynulo, prof. Alois Hanslian byl velmi aktivní člen budovatelského týmu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně od samého začátku. Nejen, že založil a ve velmi krátkém čase rozvinul působnost jemu svěřeného oboru onychologie a podkovářství, ale i vybavil tento obor bohatými kvalitními publikacemi a muzejními sbírkami. Bylo to nejen pro výuku studentů, zvěrolékařů, ale i pro výuku podkovářů pro terénní praxi. To bylo velice významné nejen pro terapii, ale i pro prevenci onemocnění kopyt především u koní. Neopomenul tyto problémy řešit i u široké palety dalších druhů domácích zvířat. Svoji pohotovou připravenost prokázal též při zajišťování učebních pomůcek nejen pro obor onychologie, ale i v poválečných letech 1945–1946. V krátké době vybavil studenty kompletním souborem učebních textů z chirurgie a oft almologie, když po krátkou dobu kliniku vedl a výuku zajišťoval. Jeho důslednost a zodpovědný přístup vedly k řešení reformy studia (Hanslianova reforma, 1936) a jednacího řádu studia na naší vysoké škole. Důležitý a účinný byl též jeho rozhodný postoj při obhajobě samostatnosti Vysoké školy veterinární v Brně oproti připojení k Vysoké škole zemědělské a lesnické v Brně v letech 1931–1933.

Prof. Hanslian, řádný profesor normální a patologické onychologie a podkovářství, předseda Ústavu onychologického Vysoké školy veterinární, správce občanských kurzů pro veterináře, člen zkušební komise pro občanské podkováře, člen zkušební komise pro III. státní zkoušku na Vysoké škole veterinární, předseda poradního sboru ředitelství školního statku, rektor Vysoké školy veterinární v letech 1933–1935, řádný člen Čs. akademie zemědělské byl energický a velmi pracovitý se širokým záběrem řešených problémů. Dovedl za krátkou dobu vybudovat nový ústav, jeho vybavení včetně personálního a nejen pro výuku studentů. Byl autorem návrhu známé Hanslianovy reformy studia na Vysoké školy veterinární z roku 1936. Záhy zorganizoval činnost vědecko-výzkumnou se spolupracovníky na ústavu včetně početných disertantů. O propagaci vědecké úrovně Vysoké školy zvěrolékařské, svěřeného ústavu a československé veterinární medicíny se zasloužil založením vědeckého časopisu „Zvěrolékařské rozpravy“ (v roce 1927), kde bylo možno v českém jazyce publikovat pohotově výsledky vědeckého bádání. Prosadil se též dokonalou organizací Družstva zvěrolékařů. Podařilo se mu začlenit výsledky úspěšného hospodaření družstva i do garance a podpory vydavatelské a publikační činnosti. Zajišťování vybavenosti veterinářů pro veškerou jejich činnost v praxi bylo hlavním cílem Družstva zvěrolékařů pod jeho vedením. Že zemřel za ne zcela objasněných okolností o Dušičkách dne 30. 10. 1948 ve věku nedožitých 64 roků.

Budiž čest jeho památce.

Použitá literatura

1. Hanslian, A.: Der Hufbeschlag. Huf und Klauenpfl ege der großen Haustiere. Min. f. Landwirtsch., Brno, 1925, 255 s.

2. Hanslian, A.: Dějiny vývoje užitkových domácích zvířat. Min. zeměd. RČS, Praha, 1925, 247 s.

3. Hanslian, A.: Podkování koní pro moderní automobilové vozovky. Min. veřej. prací RČS, Slavkov u Brna, 1930, 60 s.

4. Kalkus, A.: Podkování koní. Zvěrolékařské rozpravy, 2 1928: 59-60

5. Jiřina, K.: Zkušenosti s pokusným podkováním vojenských koní dle návrhu prof. Dr. A. Hansliana. Zvěrolékařské rozpravy, 2, 1928: 84

6. Novotný, E.: Böhm, R. a kol.: 50 let vysokého veterinárního učení v Brně. Vet. fak. VŠZ v Brně, Sdružení rod. a prot., VFU v Brně, 1968, 424 s.

7. Kolektiv: 75 let vysokého veterinárního učení v Brně. VŠVF v Brně a Spol. vet. lék. v Brně, Brno, 1993, 453 s.

8. Zach, E.: Příspěvek k anatomii pašpárků u skotu. Zvěrolékařské rozpravy (zvěrolékařského obzoru). 8, 1934: 119-131

9. Jílková E.: K uctění památky prof. Dr. Aloise Hansliana. Čas. Čs. Veterinářů, 3, 1948: 651

10. Jílek, J.: Sbohem pane profesore. Časopis čs. veterinářů, 2, 1948: 651-652

11. Kottman, J., Němeček, L.: 110 let od narození profesora Hansliana. Veterinářství, 45, 1995: 182

12. Král, E. Sedmdesát let chirurgie a ortopedie na Vysoké škole veterinární v Brně. Nepublikovaný rukopis, 1988

13. Archiv VFU: O připojení onychologického ústavu a podkovárny k chirurgické klinice profesora Pardubského. Brno, 15. 7. 1943, č. j. 495/43

 
Čeněk Červený, Petr Raušer,
Ladislav Němeček
Komora veterinárních lékařů České republiky