Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Rozhovor s kardinálem Dukou

 
  Zvěrokruh speciál k WVC 2013 – Praha

V pražském Kongresovém centru proběhla minulý měsíc mimořádná událost nejen naší veterinární medicíny. Hostitelem světového veterinárního kongresu se poprvé v historii stala Česká republika. Zahajovací projev konference přednesl arcibiskup pražský, metropolita a primas český, kardinál Dominik Duka.

 

Myslím, že u nás není úplně běžné, aby kongres veterinární medicíny zahajovala významná a vysoce postavená osobnost římskokatolické církve. Znamená to, pane kardinále, že máte osobní vztah k tomuto oboru?

Chtěl bych potvrdit, že to není běžná záležitost, ale na druhou stranu jsem z té generace, která vyrůstala napůl na kraji města a napůl na venkově a do jisté míry jsem v dětství pomáhal v rodině kostelníka,

který měl soukromé hospodářství, a tak jsem s tímto světem přišel do kontaktu. Byl náročný, ale byl také krásný a jistým způsobem to bylo prostředí, které člověka formovalo k určité zodpovědnosti.

Jaký je váš vztah ke společenským zvířatům? Jste chovatelem nějakého zvířete?

Přiznám se, že chovatelem nejsem. Jednak v historické budově by to nebylo tak snadné, a pak také jsem neustále na cestách, takže myslím, že bych tím to zvíře trochu týral. Ale od dětství bylo mým velkým snem mít ne koně, ale osla, protože jako malý kluk jsem věděl, že bych na koně nevylezl. Přesto svézt se na koni se mi párkrát podařilo, ale na tažném, venkovském koni. Rovněž jsme měli kočku a králíky, kterých jsem choval značné množství, takže proto vím, co znamená chov zvířat.

Jak vnímáte měnící se vztah ke zvířatům v naší společnosti spočívající v narůstající citlivosti k domácím mazlíčkům a naproti tomu lhostejnosti široké veřejnosti ke zvířatům hospodářským?

Já myslím, že tento proces má svoje příčiny v pokračující urbanizaci, kdy veliká část lidí už venkov prakticky nezná. Také po zavedení JZD a státních statků přišel běžný člověk do jisté míry o přirozený kontakt se zvířaty. A u těch domácích mazlíčků, domnívám se, je trošku nostalgie za tímto minulým světem, protože do nedávných desetiletí jsme byli venkovskou civilizací.

 

Pro mnohé lidi ale také domácí mazlíček nahrazuje lidské potomstvo, protože pejsek nebo kočka někdy projevují větší závislost a větší vděčnost, než jakou lidé zažívají při výchově dětí. Myslím ale, že potřebná je určitá rozumná rovnováha, ve které jsem jako dítě vyrůstal, kdy ve zpovědním zrcadle jsme měli otázky: Netýral jsi zvířata? Nezabíjel jsi zbytečně motýly a jiný hmyz? Takže se domnívám, že je možné tímto způsobem vést jakousi výchovu a sebevýchovu týkající se tohoto tématu.

… KARDINÁL DUKA SE ZÁSTUPCI MÉDIÍ

 

Svatá Hildegarda z Bingenu, členka benediktinského řádu, proslula mimo jiné svým dílem v oblasti přírodovědy a medicíny. Vnímáte studium tak exaktního oboru, jako je medicína, jako vhodné pro kněze katolické církve? Jsou nejnovější poznatky moderní medicíny v souladu s učením katolické církve?

Poznatky určitě, nemusí být vždycky praxe. Medicína byla tradičně součástí církevních aktivit, protože právě při klášterech vznikaly první špitály.

Pak to byly další špitály, které vedly dokonce řády, které byly specializované na ošetřování lidí, tedy milosrdní bratři. V devatenáctém století to byla armáda mladých žen, které vstupují do kongregací věnujících se školství, zdravotnictví a sociální péči. Těchto žen byly statisíce. Na to ještě existuje vzpomínka, protože ani za bolševismu jsme neříkali soudružko ošetřovatelko, ale sestřičko.

Toto vědomí zůstalo a Hildegarda z Bingenu nám ukazuje, že v křesťanství není postavení ženy tak okrajové jako v jiných civilizacích, jak se mnohdy mnozí domnívají.

Ztotožňujete se, pane kardinále, s myšlenkou Františka z Assisi, jejímž příznivcem je mimo jiné i katolický kněz Marek Orko Vácha, že zvířata a rostliny jsou naši malí bratři a sestry?

Domnívám se, že myšlenky svatého Františka z Assisi jsou v současné době v trendu a to i v postavě současného papeže. Musíme vycházet z toho, že kdo se pohybuje v přírodě, nebo mezi domácími zvířaty, nemyslím jenom mezi těmi mazlíčky, ale i mezi užitkovými zvířaty, brzy zjistí, že zvířecí empatie je nesmírně zajímavá. Koneckonců naši světci mají většinou určitý atribut a velmi často se setkáváme s tím, že tímto atributem je zvíře. Jsem dominikán, máme psa. A jsou dokonce světci, kteří jsou patrony pro chov dobytka.

 

… KARDINÁL DUKA A KAREL DANIEL, PREZIDENT SVĚTOVÉHO VETERINÁRNÍHO KONGRESU A ČLEN PŘEDSTAVENSTVA KOMORY

Vím, že někdo se tomu usměje, že je to jakési ponížení toho patrona, ale když si uvědomíme, že bez světa zvířat nejsme vlastně schopni existovat, pak začneme chápat, proč máme svatého Isidora, svatého Linharta, svatého Rocha a další.

Konečně otázka, která nejvíc trápí všechny chovatele domácích zvířat. Pane kardinále, mají zvířata duši?

Zvířata určitě lidskou duši nemají, ten termín „duše“ má určitý vývoj. Například víme, že v antickém světě se rozlišovala vegetativní duše a smyslová duše, čili zvířecí a lidská duše. A myslím si, že ve smyslu psyché nemůžeme říci, že by se rovnalo psyché člověka a psyché milovaného zvířete. Ale musíme si uvědomit, že symbióza se světem zvířat je vlastně kulturní fenomén, který z velké části dělá člověka člověkem.

 
Rozhovor vedl
Karel Veselý