Komora veterinárních lékařů České republiky

Úvodník – MVDr. Jan Bernardy

  Časopis Zvěrokruh 5/2018
     Úvodník


Vážené kolegyně vážení kolegové,

čas malin nezralých nastává, léto téměř nahradilo jaro. Někomu ovšem maliny poněkud přezrály v běhu času překotném. Mohlo by se z prvních vět zdát, že nejsem zcela pánem svých smyslů. Parafrázovanými slovy tety Kateřiny rád bych viděl toho smělce, který by se odvážil porušit povinnou úctu ke staršímu členu Komory námitkami podepřenými domněnkou o duševní chorobě. Moje řeč je o předposledních věcech soukromého veterináře, a to o veterinárním stáří.

Jaké vlastně je? Dosud jsme umírali mladí, převážně psychicky vyčerpaní, zhoubnou nemocí, vlastní rukou, nešťastnou událostí, na následky úrazů, tragicky. Vstupovali jsme do Komory ve většině případů mladí. Starší kolegové na inspektorských postech se drželi svého jistého místa, ale my byli vrženi do proudu poznání, jaké to je uživit se veterinařením na vlastní pěst. A ono se to dařilo! Lidé si žádali více péče o své svěřence, přibývalo peněz v národním hospodářství, i lidem něco zbývalo, ačkoli ne že by nebylo na co reptat. Ale na čtyřnohé svěřence a stále se lepšící péči se vždycky našlo.

Většina praxí se udržela, i když k nepoznání od původních představ někdejších třicátníků o tom, že nás bude živit státní zakázka (skot a prasata), nebo třífázový model kontroly reprodukce. A co dál? Generační přechod, převod fi rmy na potomstvo se zdaří ve 30 % v první a 15 % v druhé generaci, i když náš obor je v tomto přece jen úspěšnější než výroba a obchod. Jednomužné praxe na venkově jsou obtížně prodejné, cena praxí ve městech se přibližuje hodnotě vybavení, léků a nemovitosti, ve které sídlí. Celosvětově, přinejmenším celoevropsky, bohužel.

Z Komory ročně odchází a končí živnost kolem stovky veterinářů. Někteří prostě zemřou, někdo jde dělat k fi rmě a licenci nepotřebuje, zhruba pouhá polovina z tohoto počtu (zlomek ze členů Komory) odejde opravdu do důchodu. Prostě se pracuje a pracuje věk – nevěk, dokud lidé chodí a volají. Nástupci nejsou a mladí se do okresů a na venkov nehrnou. Zubní praxe zažívají příliv napřed slovenských a dnes ukrajinských praktiků. Budeme je následovat? A hlavní otázka: budeme umět skončit? Pokud jste si již sami nebo vám někdo spočítal, kolik byste pak dostávali, je to jasné. Z důchodu veterinárního praktika si vilku u moře nekoupím. Ale s tím asi každý počítal. Zvykli jsme si nespoléhat příliš na stát. Prostě dokud to jde, stojíme u verpánku, a hlavně na svých nohou, i když v mé a té ještě starší generaci již věkovitě odvápněných.

Rozhlédněte se proto okolo, kdo se jak na stáří přichystal, je krásné být tolik obecně prospěšný a užitečný ve chvílích pro druhé nejtěžších. Ale je dobré být také připravený a poučit se od mladých: užívat si! I to, že jsem starý. Jedno jak, aktivně či pasivně, sami či s rodinou, na cestách, na zahradě, s koníčky, s knihou. Starý jsem jen jednou!

Tož tak, závěrem těchto truchlivých úvah ještě věnuji vzpomínku Mildovi Dvořákovi, jehož odchod je jedním z důvodů tohoto mementa, a všem, kteří nás předčasně opustili, ale i těm druhým, kteří dokázali opustit svoji praxi včas, aby žili dál. Vzpomeňte třeba na kolegu, který pověsil běžící praxi na hřebík a koupil domek u golfového hřiště. A naučil se to hrát. Také určitě znáte někoho takového. Zakončím, jak jsem začal – slovy tety Kateřiny (z nehynoucí knihy Saturnin Zdeňka Jirotky): Ovšem, všichni víme, že mladý může, starý musí, a co můžeš učiniti dnes, neodkládej na zítřek.

Jan Bernardy

Komora veterinárních lékařů České republiky