Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

VetFutures: realita nebo iluze?

  Časopis Zvěrokruh 12/2018
     Informace - zprávy - výzvy


Martin Grym

Jakou barvu bude mít veterinární budoucnost?


Překotný vývoj s sebou přináší nutkavou potřebu zamýšlet se nad vlastní budoucností. Každý obor či profesní oblast chrlí do veřejného prostoru vize a predikce vlastního osudu. Stalo se určitou módou či zvykem v dobrém slova smyslu fantazírovat a spřádat plány, jak si budoucnost zrealizovat podle svých přání.


 

Britské pro futuro

S rýsováním budoucnosti začali u veterinárních služeb jako první na britských ostrovech. V roce 2015 byl představen projekt VetFutures, s podtitulem Vize pro veterinární profesi do roku 2030. Základní motta projektu mluví sama za sebe: Take charge of our future (Vezměme budoucnost do vlastních rukou) či Let´s shape our future (doslova Uhněťme si svou budoucnost). Projektu předcházely podrobné analýzy socioekonomických parametrů veterinární služeb.


Vznikl tak ucelený a podrobný materiál z dílny Královské komory veterinárních lékařů (RCVS) a Britské veterinární asociace (BVA), ve kterém se mísí obecné floskule s poměrně konkrétními definicemi problémů veterinární profese dneška.

Asi nikoho nepřekvapí, že veterinární poddaní Jejího Veličenstva chtějí

(1) stát se vedoucí silou v problematice zdraví zvířat a jejich pohody;

(2) usilovat o větší uznání veterinárních lékařů ve společnosti;

(3) být sebevědomými a hrdými zástupci svého oboru;

(4) rozšiřovat uplatnění veterinárních lékařů v neklinické sféře;

(5) být inovativní a moderní, s orientací na přání zákazníka a

(6) být hybnou silou při utváření unijní legislativy a do rozhodování více zapojovat ženy a menšiny.


Je ironií, že britské VetFutures byly sepsány v roce 2015, aby hned následující rok Britové v referendu rozhodli o svém vystoupení z EU. Referendum zapůsobilo v úsilí připravovat světlé zítřky jako dupnutí do svatebního dortu a stalo se zcela novým (a neblahým) faktorem v úvahách o dalším vývoji veterinární branže v UK. V této souvislosti mně vyfl otoval na mysli citát Woodyho Allena: „Chceš-li rozesmát pánaboha, vyprávěj mu o svých plánech.“

Poučení z Albionu

Vzhledem k mnohem delšímu období existence by britská veterinární sféra mohla té české posloužit jako vhled do její vlastní budoucnosti. Tamější komora (RCVS) byla založena v roce 1844, jedenáct let před prvním vydáním Babičky Boženy Němcové. Ačkoli se nám mnohé britské problémy zatím vyhýbají, zcela jistě za čas dostihnou i nás (chobotnice korporátních praxí). Na druhé straně je zde nápadná shoda v mnoha trápeních (malá schopnost prosazovat legislativní změny, stres v práci, nízké ohodnocení, nadměrná feminizace profese, vyhoření starších praktiků, slabá refl exe veterinárních učilišť požadavků z praxe, chabý vliv veterinářů na věci veřejné, strukturální nezaměstnanost, obtíže s udržením mladých veterinárních lékařů v praxi, touha mladých po vyváženosti práce a zábavy atd.). V některých aspektech se ale obě veterinární obce liší. Britští veterinární lékaři například usilují o vyšší kompetence veterinárních sester či se snaží intenzivně podporovat cizince na veterinárních pozicích.

Jen pro představu: u RCVS je registrováno bezmála 28 000 veterinárních lékařů, z nichž asi 20 000 vykonává praxi. Dále RCVS registruje bezmála 13 000 sester a asi 5600 veterinárních pracovišť. Materiál VetFutures je výsledem diskusí asi 450 veterinárních lékařů a sester, tří pracovních skupin, největších zaměstnavatelů veterinárních lékařů v UK, fakultních rad, pracovních skupin chovatelů, 600 respondentů v průzkumu BVA, 2 000 čerstvých absolventů, 900 studentů veterinárních fakult a asi 2000 respondentů pocházejících z široké veřejnosti.

Nechci čtenáře unavovat analýzou rozsáhlého textu (více na www.vetfutures. org.uk). Místo toho jsem vybral (z mého pohledu) jeho nejzajímavější pasáže:


mnohé britské problémy se nám zatím vyhýbají, zcela jistě za čas dostihnou i nás

1. Aniž bych si chtěl přihřívat vlastní polívčičku z článku o možné exspiraci univerzitního vzdělávání (Zvěrokruh 10/2018), je vhodné uvést, že ani britská veterinární obec se nedomnívá, že veterinární fakulty mají produkovat „hotové“ praktiky. „We cannot expect undergraduate education to provide all the knowledge and skills we require as qualifi ed practitioners,“ praví se doslova v materiálu.

2. Veterinární školství by mělo připravovat studenty i na uplatnění mimo klinickou praxi a tento proces by měl být všemožně podporován.

3. Až polovina starších praktiků (nad osm let po promoci) by chtěla dělat něco jiného. Naopak veterinární lékaři působící mimo klinickou praxi by neměnili. 4. 56 % absolventů a 64 % studentů veterinárních fakult nepodporuje myšlenku specializace již v pregraduálním studiu.

5. Feminizace profese bude pokračovat – ze všech studentů, kteří v Británii nastoupili na studia v roce 2012, bylo jen 24 % mužů. Americká predikce ohledně feminizace říká, že v roce 2030 budou ženy tvořit 71 % všech veterinárních praktiků v USA.

6. Relativně nízké příjmy a vysoká míra zadluženosti související se studiem snižuje atraktivitu povolání veterinárního lékaře.

7. Pomalu, ale setrvale klesá počet nově založených praxí v majetku soukromého veterinárního lékaře. Většina nových praxí se okamžitě stává součástí řetězců, které budou do roku 2020 obsazovat 50 % trhu.

8. Klesá chuť veterinárních lékařů vlastnit praxe. Zatímco plán vlastnit praxi deklaruje 45 % dotázaných studentů, v prvním roce po absolutoriu toto množství padá na 25 %.

9. Veterinární lékaři příliš spoléhají na prodej léčiv a chovatelských potřeb, z čehož pak dotují vlastní činnost. Neustále hrozící dekupláž (nucené předepisování léčiv místo jejich přímého prodeje), rostoucí apetit lékáren uzmout trh s veterinárními léčivy a internetové prodeje VLP by tyto marže veterinárním lékařům sebraly a ohrozily tak jejich celkové příjmy. Veterinární lékaři by se proto měli orientovat na prodej odborných služeb a opouštět prodej produktů.

10. Bude se vytvářet setrvalý tlak na transparentní cenotvorbu. Chovatelé budou vyžadovat přehled o cenách, jak se cena stanovuje, z čeho se skládá, a to vše ještě před provedením služby.

11. Chystá se změna paradigmatu – veterináři už mají méně naplňovat své vlastní představy o veterinárních službách a více naslouchat chovatelům, co ti od nich očekávají.

Inspirace britskou divinací

Britský projekt zjevně velmi zaujal veterinární lékaře z dalších zemí. Podobné aktivity začali vyvíjet ve Francii (VetFuturs France), kde mělo několik pracovních skupin identifi kovat problémy francouzské veterinární branže a navrhnout budoucí řešení. Velmi systematicky se na projekt vrhla německá veterinární komora (Bundestierärztekammer), která vidí budoucnost mimo jiné ve zdravotním pojištění společenských zvířat a trápí ji čistě levicová témata, jako je fl exibilní pracovní doba, připojení se k ochraně v mateřství (antidiskriminační zákon) či skloubení výchovy dětí a práce. Němci propagují povinnou postgraduální praxi, kterou ve své verzi VetFutures vzali za svou i Švýcaři. Ti ve spolupráci s veterinárními fakultami v Bernu a Curychu vytvořili praktický kurz pro čerstvé absolventy s výmluvným názvem Fit for Entrepreneurship (Připraven na podnikání). Že by postfrymburská echa?

Se sterilitou sobě vlastní uchopila téma VetFutures i Federace veterinářů Evropy (FVE), která v tomto směru zůstala u obecných frází, nikoho nepohoršujících hlášek a opakujících se průzkumů.


Chovatelé budou vyžadovat přehled o cenách, jak se cena stanovuje, z čeho se skládá

A co české Vetfjůčrs?

Jedním ze základních předpokladů pro formulování budoucích plánů v jakémkoli oboru je „one voice“, tedy jeden společný hlas. Ten by měl unisono znít od tří pilířů naší profesní skupiny, tj. ze soukromé sféry, státní správy a vzdělávacích institucí. Vzhledem k tuzemské kakofonii a bezesporu podivnému komunikačnímu stylu všech zúčastněných nelze podle mého názoru nějaké plánování společné budoucnosti v nejbližší době očekávat.

Veterinární obec navíc nezřídka nahlíží svět úzce skrze svůj obor a panuje zde tudíž určitý stupeň fachidiocie, s omezenou schopností vnímat dění kolem sebe v širších souvislostech. Jeden příklad za všechny: Ačkoli rizika radikálního řešení globálního oteplování zdánlivě nehrají pro budoucnost veterinářů žádnou roli, v Bruselu pracovní skupiny vážně přemítají nad výrazným omezením chovu skotu, ovcí a prasat v důsledku jejich negativního vlivu na oteplování planety kvůli produkci metanu. Vliv alarmistů přitom roste a chov faremních zvířat je ve výzkumech z hlediska změn klimatu označován za mnohem škodlivější, nežli je tomu u provozu dieselových motorů. Tato nebezpečí se však zdají natolik vyfabulovaná, vzdálená a abstraktní, že větší obavy nevyvolávají. To je ale chyba. Skutečnost, že nic necítíme, ještě neznamená, že se v bruselské kuchyni něco nepeče. V relativní tichosti se například významně přeorala celounijní pravidla používání veterinárních léčivých přípravků a na stůl nám brzy naservírují něco, co jsme si neobjednali a co budeme nuceni pojídat.

Realita plánování

VetFutures není špatný projekt. Na příkladu nikým neočekávaného rozhodnutí o brexitu lze ale demonstrovat, jak obtížné je plánovat budoucnost. Můžeme sice očima Arthura C. Clarka nahlížet rok 2050 jako dobu robotických operací na dálku, tisknutí tablet s vybranou příchutí na 3D tiskárnách přímo v ordinaci, můžeme fantazírovat o velkých cloudových úložištích rentgenových, CT a MRI snímků, stejně jako o vedení zdravotních karet v cloudech přístupných pro chovatele kdykoli online či dovážce objednaných léčiv drony.

Obávám se ale, že tyto úvahy postrádají smysl, protože ruce, které budou hníst naši budoucnost, nebudou nejspíš naše. V parafrázi na Allenův citát se chce říci, že „Chceš-li rozesmát Evropskou komisi, vyprávěj jí o svých plánech.“

Stejně jako doposud (a možná ještě intenzivněji a s předstihem) budou muset veterinární lékaři refl ektovat více či méně se měnící prostředí pro svou práci. To se týká především přívalu všemožných regulací, státem řízeného odšťavňovače podnikatelů (EET, daně, kontroly, reportování rozličných dat, zvyšování minimální mzdy a odvodů) a nastupující korporativizace. Na vlastní hnětení nejspíše nezbude čas. Veterinární obec je příliš slabá, nepočetná a nevýznamná na to, aby dokázala měnit globální trendy a proaktivně si vytvářet svou budoucnost. Schopnost přežít se bude stále více překrývat se schopností se rychle a kontinuálně adaptovat. To je ale výsada spíše jednotlivců nežli profesní skupiny en bloc.

Martin Grym

Komora veterinárních lékařů České republiky