Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Zvíře v novém občanském zákoníku: § 494 zákona č. 89/2012 Sb.

  Časopis Zvěrokruh 10/2018
     Pro praxi

Vladan Hrdlička

NOZ změní životy nejen zvířatům, ale především jejich majitelům


 

V posledním desetiletí a ani v celém polistopadovém období nedošlo k tak význačné změně v civilním hmotném právu, jakou bylo přijetí zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. Protože se pak jedná o první občanský zákoník přijatý po občanském zákoníku z roku 1964, který tedy přežil i díky řadě novelizací rok 1989, vžilo se pro něj veřejně označené nový občanský zákoník (NOZ).

Vyjma změn v celé řadě oblastí směrem k liberální a dispozitivní právní úpravě společenských vztahů (nájem, ochrana osobnosti, majetková práva), se zde setkáváme i s nově vymezeným právním postavením zvířete, které předchozí právní úprava poznávala jen jako věc (věc v právním smyslu).


NOZ ale přichází s pozitivním vymezením věci v právním smyslu, které si vypůjčil z druhého občanského zákoníku na světě, rakouského ABGB z roku 1811, a říká, že věcí v právním smyslu je vše odlišné od osoby a sloužící potřebě lidí. Otevřel se tak prostor pro nové právní vymezení zvířete v § 494, které zní: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“

Zvíře už tudíž není bučícím nástrojem, jak ho rozeznávali antičtí Římané ve svém právu, či obyčejnou věcí v právním smyslu, se kterou je nutné nakládat jen podle zvláštních právních předpisů veřejného práva (zákon na ochranu zvířat proti týrání atd.). Na druhou stranu ale nemají zvířata svoji vlastní právní subjektivitu (nejsou nositeli vlastních práv a povinností a nemohou tak v právním vztahu vystupovat jako subjekty), kterou je obdařen podle zákona pouze člověk (zde jen pozor, řeč je vždy o živém zvířeti, mrtvé zvíře již za věc v právním smyslu považováno totiž je).

Společně s částmi lidského těla – které jsou také v NOZ důrazně vymezeny jako odlišné prvky od věci v právním smyslu (lidské tělo ani jeho část, třebaže by byla oddělena od těla, není věcí v právním smyslu) – se zvířatům dostalo kvazi pozice jako zvláštnímu předmětu soukromých majetkových práv v právních vztazích. Fakticky to znamená zvýšení právní ochrany zvířat z pohledu soukromého práva a je dále nemyslitelné, že se zvířetem jako smysly nadaným tvorem schopným vnímat bolest může být zacházeno jako s věcí. Je tím dán prostor pro podávání soukromoprávních žalob za porušení integrity zvířete jeho majitelem proti třetí osobě, je ale otázkou, jak se k něčemu takovému soudní praxe postaví. Tedy, zdali tyto případy budou zůstávat v oblasti fi nančních odškodnění, nebo bude dotyčný donucen k placení rehabilitace zvířete či dalším typům odškodnění navázaných na další život zvířete, jak je tomu právě u ublížení na zdraví v případě člověka a jeho následném snížení společenské uplatnitelnosti.

Lze si představit situaci, kdy bude majitel výstavního psa po poranění tohoto psa třetí osobou do smrti psa fi nančně rehabilitován za snížení jeho společenského uplatnění? Tedy nepůjde jen o náhradu škody, jako je tomu u věcí, ale o mnohaletou fi nanční rentu do samotné smrti zvířete? Patrně ano a budoucnost je otevřená, vše pak rozhodne přístup českých soudů, až k případům dojde konkrétně a tyto žaloby se dostanou k soudům. Krok je to ale jistě správným směrem, neboť jsem přesvědčen o tom, že k žalobám proti třetím osobám stran zvířat by mělo docházet předně soukromoprávní cestou, tedy od majitele, který má na ochraně a případném dalším fi nančním zhojení zvířete hlavní zájem. Veřejnoprávní žaloby jsou pak na místě zejména u případů týraných zvířat, k čemuž dochází toliko zejména ze strany majitele.

Během schvalování NOZ a jeho připomínkování bylo dále několikrát upozorňováno na skutečnost, že jednotlivé veřejnoprávní předpisy přitom pracují s jinými defi nicemi zvířete – zákon na ochranu přírody a krajiny užívá termín živočich a volně žijící živočich, zákon o myslivosti pracuje s termínem zvěř a živočich atd. Zákon na ochranu proti týrání zvířat zase nepřipouští opuštění či vyhnání zvířete, NOZ ale s jeho opuštěním počítá v § 1048: „Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu.“ Nesjednocenost terminologie v právních předpisech ČR je ale již spíše pravidlem, nežli výjimkou.

Praktičtější význam má samotné rozdělení zvířat do jednotlivých kategorií v NOZ, zvířata s pánem a zvířata bez pána, divoká zvířata (§ 1046 odst. 1), zajatá zvířata (§ 1046 odst. 2), zkrocená zvířata (§ 1047 odst. 1), domácí zvířata (§ 1048), chovná zvířata (§ 1049), hospodářská zvířata (§ 1279). Toto členění má mít podle důvodové zprávy dopad na vznik a zánik vlastnického práva ke zvířeti a zejména pak na povinnost nahradit škodu způsobenou zvířetem či na zvířeti, která se do judikatury soudů dostává nejčastěji (přečin poškození cizí věci zvířetem, soukromoprávní náhrada škody za poškození věci zvířetem). Je tak nejvyšší čas zaměřit se na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k věcem zvířat a NOZ a patrně nás čeká mnoho nového. Život NOZ se v jeho účinnosti totiž blíží ke čtyřem rokům, které už mohou být dostatečným prostorem pro vytvoření ustálené rozhodovací praxe ve věci tohoto nového právního předpisu.

Vladan Hrdlička

Komora veterinárních lékařů České republiky